Korsický vandr s Daránkem – červen 2024

Korsický vandr s Daránkem – červen 2024

Křížem krážem přes Cap Corse #LETOSDARANKEM

Suma sumárum:
Celkem ušlých kilometrů 365
Celkem na cestě 18 dnů, z toho na Korsice 14
Nejvyšší převýšení 1575 m.n.m.

Náš (původní) plán: Jitka: „Navrhla jsem trasu jižní části GR20, z Conca, kam bychom dojely busem, odtud po GR20 do Vizavony, a pak budeme pokračovat na severovýchod GRP trasou napříč ostrovem zpět do Bastie. Odhaduju to na 280 kiláků. Celou GR20 jít nechceme, to víme, severní část je hodně náročná, skalnatá a jsou tam někde i řetězy.

Skutečnost: jeden den a noc na treku GR 20 ze severní strany z Calenzany, a přejité hory přes na Cap Corse do Bastie, celková trasa 365 km.

Ztráty:
– jedna rozbitá hůlka, provizorně, ale velmi funkčně opravená, byť zpátky do Prahy už nejela
– tílko, zaseklé o bodláčí či jiný keř s trny, které rostou v horách a se kterými jsme statečně bojovaly
Zisky:
– zkušenosti nepřenositelné
– zážitky nesdělitelné
(i tohle putování jako každé jiné s batohem na zádech z místa na místo bylo o vystoupení ze zóny pohodlí, o únavě, o podpoře, o houževnatosti, víře v sebe a v tu druhou a to bez přehnaného patosu, a pořád to zůstal i trochu punk)

Obsah


Doprava – Jak cestovat na Korsiku
Itálie – z Pisy do Livorna pěšky
1.den Pisa – Marina di Pisa, 2.den Marina di Pisa – Livorno
Korsika – putování po horách
3.denCalenzana, 4.denGR20, 5.denLa Figarella u Bonifato, 6.denCalvi, 7.den – , 8.denCamp Village de l´Ostriconi, 9.denCamp U Paradisu, 10.denCamp D´Olzo, 11.denMiomo, 12.denLes chambres de colema, 13.denFarinole, 14.denFarinole, 15.denBastia, 16.denBastia, 17.denLivorno, 18.denPisa
Ubytování – kempy a tajně na divoko
Co si zabalit do báglu
Plánování tras – mapy
Stravování – jíst se musí
Daránek
Žánrovky z Korsiky – fotky, které se se nevešly do kapitol, ale jsou 👌

Doprava – jak cestovat na Korsiku a po Korsice


Na Korsiku se lze dopravit letecky, nebo trajektem. My jsme zvolily trajekt z italského Livorna.  Do Pisy jsme se přepravily letadlem a odtud došly pěšky do Livorna Svatojakubskou cestou (což jsme vyhodnotily jako příhodné trochu si zavzpomínat na naši pouť z loňska). Taky to byla nejvíc ekonomická varianta. 
Cesta trajektem z Livorna do Bastie (korsický přístav) trvá pět a půl hodiny a je určitě výhodné koupit jízdenky (i zpáteční) několik měsíců před cestou. Postupem času zdražují. Na trajektu jsou restaurace, obchody, venkovní ochozy s lavicemi, na kterých si lze ustlat a strávit celou cestu na palubě. Anebo uvnitř, jako jí někteří tráví zaklínění do křesel, ale také na zemi, kde si ustelou a ostatní je překračují. Je to šrumec, a cestování trajektem je podobně zážitkové jako jet vlakem. Můžete se pohybovat, ke všemu ještě na vzduchu a nejste stísnění v prostoru auta nebo letadla.

Po Korsice se můžete přemisťovat pěšky, vlakem, který jezdí přes ostrov, více zde, na kole a autem. Stopovat jsme nikoho neviděly. My jsme chodily jen pěšky, pouze jednou nás svezl autem šéf dopravní firmy (o tom píšeme v kapitole Calvi zde, prima zážitek) asi pět kilometrů a přes vlakové koleje anebo podél nich jsme jen chodily.
Zpět na obsah

Itálie – z Pisy do Livorna

Přistáváme v Pise v deset hodin ráno, (ano, znamenalo to hodně brzké vstávání), ale my jsme spokojené, že máme celý den před sebou. Máme dnes dva cíle. Podívat se k Šikmé Věži a dojít večer do kempu Internazionale. Podle mapy.cz se vydáváme k náměstí Piazza dei Miracoli – Náměstí zázraků, kde naše putování symbolicky začínáme. Pořizujeme si první fotku s Daránkem před Šikmou Věží, která je v obležení turistů v póze, ve které napodobují, že jí podpírají. „Jak originální! 😉„. Plyšový Daránek je maskotem naší cesty, ale především sbírky Charity – Daránek pomáhá dětem a my jsme se touto cestou rozhodly sbírku zviditelnit a podpořit naše kolegy v charitní síti, kteří v její prospěch pracují již od 1. června.
Jsme překvapené, jaké je na náměstí ticho. Neslyšíme žádný hluk tramvají, aut a autobusů, na který jsme zvyklé z Prahy, ani neslyšíme hrát hudbu z kaváren, barů a zahrádek.

Z náměstí pokračujeme s báglem těžkým už přes deset kilo (po tom co jsme k základní letadlové příruční váze 8 kilo přidaly vodu a jídlo zakoupené v krámku na náměstí). Cesta je fajn, nijak zvlášť fotogenická, vede polními cestami a kolem malých domkových zástaveb. Nebe je šedivé, ale teplota kolem třiceti a my se cítíme jako ve skleníku.

Blížíme se polní cestou k malému lesíku, když v tom se z lesa vyřítí skupina divočáků a běží v poli naším směrem od nás asi dva metry.
Jitka: “Co to… ježiši, běží proti nám houf divočáků!“
Julie: „Klid, někde sem četla, že když se potkáš s divočákem, tak prostě máš jít a nevšímat si ho, a hlavně se mu nekouknout do očí. No vážně! To na ně funguje!. Hlavně je prosím Tě nefoť!”
Divočáci proběhli kolem nás a my se po delší chvíli odvážíme otočit hlavy. Jsou v trapu. Julie přiznává, že článek byl původně o psech, ale říkala si, že na prasata to musí taky fungovat. Naše tepovka postupně klesá zpět na provozní úroveň svižné chůze.

Zpět na obsah

Už na mapách vidíme, že to dneska nebude zážitková cesta. Vede po silnicích a industriální zónou, ale je to cesta Svatojakubská, takže pro nás má význam. Celá cesta do přístavu je nesmírně špinavá, hlučná a nebe je zase šedivý. Pozorujeme jen špinavé ulice plné odpadků a nekonečné vysoké řady přepravních kontejnerů. V hlavě nám hučí z rachotu nákladních aut, která jezdí nepřetržitě. Jdeme rychle jak to jen jde a víme, že pořád taky nemůžeme chodit jen krásnou přírodou, i tohle je dobré zažít.

„To mě na tom baví, že na Charitu narazíš všude“, odepisuje nám na WhatsApp kolega, když jsme mu zaslaly fotku Caritas Livorno, kolem které jsme právě prošly. Do přístavu přicházíme v jednu po obědě, do vyplutí trajektu zbývají dvě hodiny.

Hledáme vstup na loď pro pěší, když v tom Jitce pípne sms se zmatenými informacemi, že čas odjezdu trajektu je nezměněný, ale dojezd do L’Île-Rousse bude místo v 19:30 ve 21:00. “Hele, píšou mi něco o lil rous? To je nějakej název přístavu v Bastii myslíš? A dojede to o hodinu a půl později…no neva, vidím tam na mapě kemp. A prej můžeme něco změnit, když budeme chtít a že prej se omlouvají…???” Víc to neřešíme, jsme rády, že vyplouváme na čas.

Fakticky náš trek začne po prvním došlapu na zem Korsiky, ale my už přepínáme v hlavě z Itálie na Francii sotva vyjdeme na palubu. Chvíli sledujeme z venkovní paluby nekonečnou řadu aut při naloďování do podpalubí a zorientováváme se na lodi. Uvnitř je hluk, všechny restaurace a místa kolem oken jsou už obsazené a rozhodneme se zůstat venku na palubě, kde si usteleme. Teprve po vyplutí zkoumáme mapu a zjišťujeme, že L’Île-Rousse  je druhé největší přístavní město a leží výrazně západně od Bastie na severním pobřeží Korsiky. “Takže my jako jedeme někam úplně jinam!”

L’Île-Rousse nás přivítá skvělou atmosférou, v jeho ulicích hrají živé kapely a z barů podél pobřeží se ozývá taneční hudba a všechno je osvětlené a veselé a my jsme v euforii. „No a co, aspoň poznáme ilrous, do bastije se ještě podíváme, minimálně při odjezdu ne? Zpáteční trajekt už máme koupený.“ Když dojdeme do kempu asi 3 kilometry vzdáleném za městem, zjistíme, že není  v provozu. Asi bychom tam mohly přespat na divoko, ale bylo to neosvětlené místo, i okolní ulice a my nevíme, kdo tam chodí v noci přespávat. Vracíme se do přístavu a na bookingu hledáme nejbližší hotel, protože jiný kemp v okolí se nám na mapy.cz  neukazuje. Do hotelu, který vypadá jak z filmu Pretty woman a který jsme si během chvilinky rezervovaly se slevou, dojdeme lehce po jedenácté večer. Naše dobrodružství začíná a Jitka svůj původní itinerář zahazuje do koše.

Zpět na obsah

Korsika křížem přes Cup Corse

Časně ráno hodnotíme situaci. Jsme místo V Bastii v L’Île-Rousse a máme dvě možnosti, dopravit se do Bastie, nebo, dojít pěšky do Calenzany. Volíme druhou variantu, nechceme se trmácet vlakem půl dne. Chceme už chodit a proto rezervujeme na e-bookingu poslední volný apartmán a opouštíme L’Île-Rousse. Cesta je krásná, je to naše první seznámení se s horami a zjišťujeme, že jsou hodně kamenité, liduprázdné, příkré, a s nekonečnými výhledy na další a další kopce. Cestou potkáme kozí stáda, sem tam farmáře a uděláme si po cestě piknik. Po ubytování v Calenzaně najdeme nejbližší obchod, kde si kupujeme zásoby jídla na další tři dny (prý v kempech v horách jsou ceny všeho pochopitelně vysoké ), a večer na malé pidi terásce před naším bytečkem při parádním výhledu na hory se hecujeme, že to zítra dáme, i když jsme se původně severní části trasy GR 20 chtěly vyhnout. 

Calenzana – je město pod horami, ze kterého se vychází na trek GR 20 ze severní strany. Anebo naopak v něm trekaři GR20 končí, pokud vyjdou z jižní strany z města Conco na jihu Korsiky. Calenzanu jsme přezdily na “korsické kátmándů”. 

GR 20 – označuje nejnáročnější evropský trek, který motivuje každoročně několik tisíc lidí k návštěvě  Korsiky s jediným cílem, zdolat tenhle přechod.  Trasa ze severní strany (s východem z Calenzany) je těžší, drsnější, protože je skalnatá, obsahuje úseky, které jsou jištěny řetězy, počasí je zde chladnější a daleko víc nestálé. Oproti tomu trasa z jižní strany (s východem v Conca) už neobsahuje nebezpečné úseky, je ale pořád náročná a vyžaduje dobrou kondici. Vůbec není podmínkou přejít GR 20 celou, trek lze plánovaně ujít kratší – kvůli času nebo náročnosti, i neplánovaně ukončit dřív  – kvůli počasí nebo obtížnosti terénu. Prostě jak kdo chce. Celý přechod obvykle trvá mezi deseti až patnácti dny a oprávněně je GR 20 velikou výzvou a lákadlem pro nemálo šikovných a zkušených lezců, kteří chtějí dosahovat osobních rekordů – doba přechodu a roční období.

Zpět na obsah

Ráno opouštíme apartmán s batohy na zádech výrazně těžšími díky zásobám jídla a pití a vyrážíme s hůlkami v rukách do hor. Počasí je krásné a svítí nám sluníčko. Potkáváme jen málo lidí, a všichni jdou cestou proti nám. „Aha, tak ti tedy jdou z jižní strany“, říkáme si a sledujeme, jak jsou nebo nejsou zmordovaní po desetidenním treku. To ještě nevíme, že podél GR20 vedou i jiné cesty. Po cestě nás  předbíhá několik běžců s mini batůžkem, to je totiž velký hit tady, běhat po horách. My to moc nechápeme, přijde nám to jako docela slušně náročný terén na chůzi, natož na běhání, „no, jsou to jejich klouby“, a pořád stoupáme (asi bychom to přirovnaly k chození po dvou, někdy i po třech, někdy i po čtyřech schodech).  Vyhupovat se z kamene na kámen bez pomoci hůlek nelze (lze, ale bez těžkého batohu na zádech).

Kolem poledne, když už jsme ve výšce 1300 m.n.m. začne pršet. V minutě  se celé okolí zalije mlhou a viditelnost je tak na dva až tři metry. Nevidíme pod sebe, mlha kolem nás vytvoří koberec. “Je to snad lepší, že nevidím ty srázy dolů!”.

Předejdou nás dva mladíci, kteří si začnou skládat hůlky a když je zavěsí na batohy, vrhnou se po čtyřech na skálu před námi. “A jéje, tam něco bude…”, pomyslí si Jitka. Děláme to samé a doufáme, že horší to nebude. Vydrápeme se po skále a vyloupne se před námi další, za kterou doufáme už bude cesta schůdnější, ale opak je pravdou a vidíme před sebou další skálu a za ní další a tahle cesta se nám jeví jako nekonečná. Celkem dva kilometry jdeme tímto stylem bez hůlek, protože nelze jinak než se přidržovat skal rukama, lezeme po čtyřech, v dešti, v mlze, až dojdeme k řetězu, po kterém se musíme zhoupnout, abychom překročily na další skálu.

Do kempu dorazíme stále za mlhy kolem páté odpoledne, a protože nemáme rezervaci místa pro stan, zaplatíme místo 9 euro 18, i když místa pro stany je tu dost. Je chladno, stále poprchává, postavíme stan, najíme se z vlastních zásob, trochu se zorientujeme, kde jsou sprchy a toalety a kde si můžeme doplnit vodu. Spíme v kempu ve výšce 1575 m.n.m a předpověď na zítřek je dost špatná – má pršet a bude mlha celý den. 

Budíme se kolem 3 hodiny ranní, tedy Jitka se budí. Julie neusnula vůbec. Trekaři pařili hodně do noci, protože vědí, že má být zítra hnusně. Leje jak z konve a déšť buší na stan a představa, že další čtyři až pět dnů půjde stejným terénem jako dneska – v dešti a v mlze po skalách, Julii děsí. Padne společné rozhodnutí – “zítra se odsud musíme dostat dolů, v tomhle počasí tímhle terénem nejdem”, a na mapy.cz najdeme řešení – cestu dolů a konečně i Julie usne, zamotaná do záchranářské folie ve spacáku, protože je fakt zima.

Zpět na obsah

Budíme se brzy ráno a všechno oblečení máme navrstvené na sobě a sledujeme ostatní. Je tu možná tak šedesát ubytovaných lidí a ne všichni mají vlastní stan, někteří si pronajali stany od kempu, které bitelné, velké a všechny bílé barvy. Pozorujeme, že hodně lidí se vydává cestou směrem dolů. Nejsme jediné, kdo zvolil ústup z drsných hor. Ale někteří v kempu zůstávají a nejeví známky toho, že by se chystali na cestu (asi ti pařiči z minulé noci). Začíná pršet a za deště se vydáváme za ostatními na sestup.

Pořád lehce prší ale každým metrem níž už řídne aspoň mlha. Rozhodneme se po druhé změnit náš původní plán. Pořád chceme přecházet Cup Corse, jen začneme na jiné straně a všechny cesty nás postupně ale jistě dovedou do Bastie.

Jak sestupujeme níž, tím je počasí hezčí a už máme krásné výhledy. Postupně ubíráme oblečení, ale vrcholy hor nad námi jsou pořád schované v černých mracích. Sejdeme do Boucle de Ficaghiola a při pohledu nahoru vidíme, že předpověď počasí nelhala a naše rozhodnutí bylo správné. 

Na konci dne dojdeme k řece. Široko daleko není ani hotel ani kemp, takže se rozhodneme pro spaní na divoko. Najdeme bezvadné místo, schované pod stromy u řeky, bez viditelných stop po větších či menších zvířatech. 

Navečer uvaříme skvělou polívku z pytlíku, vyzkoušíme krásně teplou řeku a jdeme s vínem a ořechy posedět na přilehlé skály, na které ještě padají poslední sluneční paprsky dne.


Zpět na obsah

Sice jsme předchozí den nenašly stopy po zvířatech, ale nějaká malá stvoření tu žijí. Ráno zjišťujeme, že máme protržený stan a ukradenou krabici vloček. Ta vážila bezmála půl kila, Jitka si z ní stačila udělat snídani jen jednou. Protože byla krabice načatá, postavily jsme jí uvnitř ke stěně stanu a zapřely batohem, aby se nevysypala. Vůně vloček ale nalákala nějaká zvířátka s velmi šikovnými pacičkami, která udělala díru přesně tak akorát velikou, aby jí protáhla krabici ven, a my jsme konstatovaly, že nám by se to nepodařilo. I když šlo stopovat, kam zvířata krabici donesla, (přes silnici do skal) protože po nich zůstala malá cestička vysypaná vytrousenými vločkami, i tak měla hody.

Dneska putujeme do Calvi, velkého města u moře. Cesta horami je krásná a příroda hraje všemi barvami a vegetace tady je suchá a ostrá – bodláčí, trny, ostny. Je horko, dáváme pozor na hady, že tu jsou víme. Máme po cestě krásný výhledy a taky si pěkně odíráme nohy o nízké ostré kytky a keře.

Že nás mapy.cz vedou i přes ploty, brány, kamenné zdi, už víme a co lze podlézt, přelézt, obejít, zvládneme. Co ale nedokážeme, je průchod kozí farmou. Tam se nám najednou postaví do cesty sympatický starý pán, který nám brání vlastním tělem pokračovat dál. Byť mluví francouzsky a my ne, chápeme, že se nám snaží vysvětlit, že cesta je dál neprůchodná, jenže Jitka věří mapám a přesvědčuje ho, že mapy.cz mají pravdu. Chvíli se dohadujeme, potom si koupíme jeho vynikající kozí sýr a rozhodneme se mu věřit a vrátit se stejnou cestou, jakou jsme sem došly a obejít tohle městečko a bohužel si dost zajít. Jeho syn, současně jak jsme pochopily majitel dopravní firmy nám nabídne a dost nekompromisně, že nás ke Calvi doveze autem. Souhlasíme, upřímně, vracet se stejnou cestou a vidět to samé, co jsme už  viděly, nemusíme.

Sympatický šéf dopravní firmy mluví i lámanou angličtinou, takže nám jednak vysvětlí, že cesta, kterou jsme chtěly jít, vede z části přes vojenský prostor a další její část je schůdná tak leda pro Indiana Jonse. Vysazuje nás po pěti kilometrech před Calvi, do které dojdeme po pobřeží.  Při pohledu na hory, ze kterých jsme ráno vyšly, se utvrzujeme, že jsme se rozhodly dobře. Jsou stále obalené černými mraky.

Ještě než se ubytujeme v hotelu, který jsme zase našly v nabídce  s dobrou slevou, si odpočineme na pláži a sledujeme výsadkáře, kteří na protějším břehu trénují seskoky z letadla, které se točí zhruba po deseti minutách. Nedaleko je vojenská základna, kolem které jsme šly, ale neodvážily jsme se pořizovat fotky, aby nás nezatkly za špionáž.


Zpět na obsah

Pokračujeme podél severního pobřeží směrem ke Cup Corse, který chceme prošpikovat jako kaničky od bot. Teda, ne tak hustě :-). 

Cesta vede jak na lanové dráze, nahoru dolu, dneska jdeme hodně po písčitém terénu a několikrát za den sejdeme z útesu na pláž – vykoupat se, zapiknikovat si. Jsou to malinké zátoky, do některých z nich dováží možná turisty malé čluny. Jinak jsou to naprosto liduprázdná místa, kam se dostane jen loď, a pěší, jako jsme právě teď my. Voda v moři je jak kafe, aby ne, vlny tady nejsou, voda je mělká, a líbí se tu i medůzám.

Celou cestu křižujeme, jdeme podél a zase ztrácíme železniční trať vláčku, který zajišťuje dopravu po celém severním pobřeží až do Bastie. Už nám připadá, že máme úplně “aisenboňácký” den :-).

Navečer přicházíme do kempu Le Bodri, který leží podél železniční trati. Je pěkný a i když dost zaplněný hlavně obytňáky, parádní místo pro stan jsme bez problémů našly. Půda je dost tvrdá a ani lžíce – namísto kolíků, které jsou z titanu, do země nezabodneme, a tak využijeme k uchycení stanu rohový živý plot z keřů oleandrů, zavlažovací hadici a i trekovou hůlku.

Zpět na obsah

Jestli včerejší cesta byla nahoru a dolů, tak dnešek byl teda 2x tolik nahoru a 2x tolik dolu. Jen jsme ztratily vejšku sestupem, už nás vítal další krpál nahoru. Cesta vedla již dále od moře a počasí bylo vysloveně letní, až jsme občas vzpomněly na zimu v horách. Nicméně den jsme začaly kávou na nábřeží v našem již známém IĹle-Rousse. Vlastně takové “křížení” cest, to je když na stejné místo dojdete jiný den a náhodou se treky protnou, vyvolává to vzpomínky, ale současně to taky trochu mate. Zvlášť máte-li již v nohách nějaký kilometr. Cesta s terénem alá vlnitý plech nás zavádí do kopců, ze kterých téměř “na dotek” sledujeme paraglidistu, který nám i zamává 🙂

Poslední dojezd do kempu je možnost volby: vzít to do ještě šílenějšího krpálu než všechny doposud dnešní polní cestou, nebo menším kopcem po silnici. Pochopitelně vyhrává cesta polní a každej krpál vypadá hrozně jen zespodu. Jakmile jste nahoře, hned vám to přijde jako hračka. 

Zpět na obsah

Po nezbytném ranním kafi už tradičně uvařeném na deset deka vážícím vařiči a snídani (takhle brzy snídá jen Jitka, Julii stačí jen to kafe) vyrážíme na další putování. Dnes nás trasa vede opět trochu dál od pobřeží, ale možností na osvěžení v moři po cestě využijeme na maximum. Jakmile uvidíme moře na dohled a k němu alespoň trochu schůdnou cestu, neodoláme. Jsou to rychlé zastávky, tak na deset až patnáct minut, není důvod ani namáčet oblečení, jsme v zátoce pokaždé samy.

Voda je skvělá a tohle osvěžení, kdy je teplota třicet ve stínu a nebe bez mráčku nám zatraceně pomáhá. V jednom místě musíme přejít brod. A konečně vidíme i krávy, o jejichž přítomnosti jsme se doposud jen dohadovaly. A k tomu ještě na pláži! V protisměru se k nám přebrodil sympatický Francouz s milým pejskem, se kterým se dáme do řeči. Korsiku miluje, má přejité hory skrz na skrz, a v sezóně je to prý masakr, samý zácpy a plný ulice a kempy. „No tak to my zatím poznáváme jen pravý opak!

Pokračujeme dál přímořskou cestou, někdy písčitou, někdy přes mořské skalnaté útesy, které jsou neprostupně porostlé keři s ostny i bez. Ty bez ostnů jsou však tak pevné a spletité, že by se jimi jeden neprodral. To ještě netušíme, že tento zážitek nás nemine. Jdeme okolo kamenných stavení, která nyní slouží dobrodružným turistům vlastnícím off-road auta (jinak než pěšky nebo off-road károu se k nim nedá dostat). Ve většině Francouzi si je pronajímají na dovolenou a tráví tam poměrně dost punk letní čas. Přemýšlíme, že možná sloužila separatistům, kteří se ukrývali v horách.

Pokračujeme dál pěšinou, kterou z jedné strany lemují mořské útesy a z druhé strany stráň hustě porostlou přímořskou klečí a trnitými keři. Pěšina je na slunci, takže opět máme propocené vše co se těla dotýká, včetně mobilu zastrčeného v kapse bederního pásu. Shlížíme na jednu hezčí zátoku za druhou, které okupují malé čluny, asi s turisty. Keře však někdy přerostou výše přes pěšinu a poskytují milosrdný stín.

I na takto těžko přístupné pěšině potkáváme krávy, některé zvolna kráčejí po útesech a hledají důlky s dešťovou vodou. Nebo mušle, nebo fakt nevíme co v tomhle tak “nekravím” prostředí pohledávají. Na pěšině překračujeme úplně jiné kravince, než potkáte na našich českých loukách. Žádná rozpláclá lejna velikosti palačinky, ale tvrdý velký bobky, a my přemýšlely, zda mohou být od krav. „A to je na tom skvělý, čistá hlava, a už půl dne přemýšlíme, jestli překračujeme kravince, kozince, nebo kobylince“

Do kempu nám zbývá dojít poslední 3 kilometry a jsme vyprahlý jak sušenky. Voda nám už došla a Julie zase pronese, že „jedeme už víceméně na autopilota„. Před námi se rýsuje stinný úsek pěšiny, jenže ten před námi již objevily tři velmi urostlé krávy, s respekt budícími rohy. Jedna z nich se uvelebila svým mocným tělem ve stínu tak, že zatarasila celou pěšinu. “A sme namydlený! Tudy projít musíme, kemp je za krávama!” Dohadujeme se, zda se je pokusit zahnat, ale na to nemáme dost odvahy. Jitka navrhuje obchvat přes mořské útesy, což Juli okamžitě zamítá při vzpomínce na zážitky na GR20. „Zřítíme se ze srázu!“ Nezbývá nám tedy než nadejít krávy je přes trnitou a neprostupnou stráň. “Kašlu na vedro, jdu do dlouhejch. To radši roztrhám triko a kalhoty než kůži!” Oblékáme tedy rukávy a nohavice a hledáme co nejméně prorostlou oblast keřů, kterou prohlásíme za průchodnou. Dereme se do kopce, větve keřů se nám v tom snaží urputně bránit, ale překonáme je, za cenu rozedraných legín a konečně se vracíme na cestu, a chillující krávy v chládku necháváme za sebou. 

Přicházíme do kempu s pocitem, že jsme právě přešly Mohavskou poušť. Tak šíleně se potřebujeme napít. A kemp se příznačně jmenuje U Paradiso. Jasně, došly jsme do ráje! Je tu parádní atmosféra. Z terasy vedle recepce hraje bezvadná hudba, jsme nejen žíznivé, ale i hladové, a tak okamžitě kývneme na nabídku paely, lterá se prý bude podávat přesně v sedm večer v restauraci pod širým nebem.

Trochu jsme se plácly přes kapsu, paella pro jednu byla za dvacet euro, ale zase dostaly jsme i předkrm a bylo to naše první pořádný jídlo a večeřely jsme na tak parádním místě:-). (I když, co je nepořádnýho na polévce z pytlíku v nadmořský výšce 1300?:-)) I pro pěší je cesta dost krkolomná, pro běžné auto devastující, proto vidíme v kempu zaparkované samé offroady. Je to takový hippie styl pro bohatší, tak to vnímáme. Co kemp to jiná atmosféra a to se nám moc líbí. Tenhle kempík je maličký, sotva tři sta metrů od moře.

Zpět na obsah

dopisujeme
Již posledních pár stovek metrů před kempem však tento názor s námi přestane sdílet jedna Juliina treková hůlka. Prdne v ní lanko a tím pádem je k ničemu. “Nevadí, to spravíme”, je přesvědčená Jitka a hned dodává, že přeci jen ten pytlík s První pomocí netahne nadarmo.

Zpět na obsah

Dnešní první trek přes Cup Corse je dlouhý 25 kilometrů. Je neděle, celý den jsme v horách a nepotkáme jiné chodce, jen několik francouzských běžců, když se blížíme k městečku a jsme takřka pod horami. Už víme, že trek do hor znamená opustit ráno civilizaci, přejít hory aniž po celou dobu uvidíme živáčka, a večer po návratu do civilizace najít otevřený malý obchod, kde si můžeme nakoupit. Došly nám zásoby, máme hlad a předpokládáme, že v kempu bude otevřený krámek s potravinami. Poslední tři kilometry při sestupu z hor do Santa Maria di Lota jsou zajímavé. Cesta vede podél lesa, který je mimořádně temný a po celé tři kilometry nás doslova atakují lesní můry, které se tady líhnou snad pro celou Korsiku, je to nevídaná podívaná, po chvíli už ale hodně protivná, můry do nás narážejí a při každém našem kroku vylétávají další a další hejna. Nikdy jsme nic takového neviděly. Konečně vyjdeme z lesa a hladové se těšíme do kempu. Až na místě zjistíme, že je v něm zákaz stanovat a je to kemp plný mobil housů. Dobře tedy, nechtějí batůžkáře, jenže další kemp je vzdálený asi sedm kilometrů a je sedm hodin večer a my už cítíme, že nedáme ani kilometr navíc. Každý den chodíme skrze náročné terény – nechceme to nijak dramatizovat, ale zatím nejnáročnější, jaké jsme v horách šly. Každá cesta je jedno velké strmé stoupání a pak strmé klesání, a to bez výjimky po kamenech, menších, větších, a po cestách obrostlých vším, co má trny.

Hledáme náhradní ubytování na bookingu. Je konec června a není nikde, kam jsme zatím došly, plno. Bary jsou poloprázdné, pláže takřka prázdné. V žádném městečku nevidíme zácpy aut. Ubytujeme se v prima hotýlku Ariana, po slevě za tisíc korun na noc pro každou z nás, a i když jsme v naprosté shodě, že není nad spaní v kempu, oceňujeme, že miniaturní pokoj má balkónek nasměrovaný k moři a kdybychom měly ruce dlouhé tři metry, ponoříme je přes balkon do moře.

Hledáme krámek nebo malé bistro, ale všechno je zavřené. Je přece neděle, říká pán v recepci a odkáže nás na pizzerii, která ale ještě nemá otevřeno. Bezva, je tady tabák a prodává brambůrky. Ty tedy hodujeme s ostatními zbytky jídla z batohu na balkoně hotelu a je nám dobře.

Zpět na obsah

Téhle kapitole věnujeme delší prostor, byl to pro nás mimořádný den – cesta na Monte Stellu

Pěkně od začátku😉
Z velké terasy v přízemí našeho hotelu vedou malinká vrátka k moři, kterých si všimneme ráno jen mimoděk. Jsou odemčená, a my spatříme mimořádný pohled – na moře a slunce, které je ještě hodně nízko nad vodou.  Sejdeme po pár schůdcích na kameny, které vedou do moře a na kterých stojí malý stolek a dvě židle. Víc už by se sem nevešlo. Jitka počká na místě, aby nám ho náhodou nikdo jiný neobsadil, (to ale sotva, v hotelu jsme od večera včetně teď rána zahlédly jen dva hosty a recepčního) a Julie běží na pokoj pro vařič, sušenou kávu a Daránka.

Po snídani (kafe) na asi nejvíc romantickém místě, jaké bychom nevymyslely, se nachystáme na cestu na vrchol Monte Stellu. Potřebujeme si nakoupit jídlo, které už nemáme a jdeme do obchodu, který otevírá v 9 hodin a je od hotelu vzdálený dvě stě metrů. Přicházíme pár minut po deváté, a prodavač, který stojí nad krabicí nás s křikem vyžene, že ještě nemůžeme jít nakupovat, protože on přece vyskládává zboží.  Bezva, čekáme další hodinu, než nás laskavě pustí dál a neustále vztekle nadává, možná nám, možná celému světu. “Je to magor”, ale je to jediný obchod v městečku a my budeme celý den v horách bez civilizace. Kvůli tomu řvounovi jsme ztratily hodinu. 

Vyrážíme do slova od moře po desáté (nezvykle pozdě)  a už po prvních metrech je nám jasné, že dnešní cesta bude záhul. Jdeme do kopce, zatím po asfaltce a lejtka máme od paty v úhlu 45 stupňů. Po pár set metrech jsme už splavené, ostatně jako každý den. Leje z nás tak, že nejen oblečení, ale i popruhy a bederní pásy batohů můžeme ždímat. Když po dvou kilometrech asfaltka skončí, přecházíme na cestu do hor. Pomocí hůlek šplháme nahoru po kamenech a přemýšlíme, jestli to byl nějaký obr, který před mnoha a mnoha lety nehtem přejel po téhle veliké skále, (možná se nudil, možná to byl záměr), která tehdy nebyla zarostlá a stejně jako když přejede dítě nehtem po papíru a zůstane v něm vyrytá čára, zůstala tady po obrovi v hoře z kamene rýha, kterou my se teď plahočíme na vrchol. 

Zeleň je tady bujná a ne už tolik trnitá, a to proto, že je tady voda, na kterou narážíme dokonce u dvou studánek, kde si ji doplníme. Potřebujeme pít víc než obvykle a dva litry vody, které jsme si každá vzala s sebou ráno, by nám dneska nestačily. Sem tam překračujeme kravince a zase se divíme, jak se v takových terénech mohou pohybovat krávy. Nepotkáme po cestě nikoho a to si vysvětlujeme tím, že většina trekařů na Korsiku zkrátka přijede s jediným cílem, přejít GR 20, a ostatní turisti většinou chodí na treky jednodenní, které mají ovšem limit – nepřejdou se hory z jedné strany na druhou.

Předchozí dny, pokud  jsme potkaly nějaké výletníky, byli to Francouzi, a jasně jednodeňáci nebo půldeňáci (buďto neměli nic, nebo mini baťůžek) a potkaly jsme je vždycky ve spodní části u pobřeží. Uvědomujeme si, že chodit s báglem na zádech pro nás představuje svobodu. Dojdeme si každý den, kam si zamaneme, přespíme, kde si umaneme. Přecházet hory je i pro nás nové, poznáváme zatím nepoznané, každá strana hor má jiný charakter, a z hřebenů máme úchvatné výhledy. Je to dobrodružné, je to napínavé, je to namáhavé a je to euforické.

Když dojdeme na vrchol Monte Stellu, jsou dvě hodiny odpoledne. Máme už velký hlad a tady je konečně dost místa na to posedět a uvařit si. Vody máme dost a k jídlu předvařené těstoviny v pytlíku. Od rána jsme nejedly, ale sotva si připravíme vařič, uslyšíme psí štěkot. A zdá se nám, že to není štěkot jen jednoho psa, a že ten zvuk zesiluje. Hmmm, možná se po větru nese štěkot z údolí, ale my jsme opravdu vysoko a ty zvuky sílí. Zvedáme se a raději překročíme vrchol na druhou stranu hor. Ujdeme nějakých dvě stě tři sta metrů a psí štěkot už neslyšíme.

Konečně se najíme a obě předpokládáme, že cesta dolů bude ne o moc snazší, ale rychlejší. Ubytování máme objednané v hotelu vzdáleném ještě pět kilometrů od hory a je to jediné dostupné ubytování v okruhu několika kilometrů. Při rezervaci jsme potvrdily příchod v deset večer a jsme si jisté, že času máme dost. Po půlhodinové pauze a najedené pokračujeme po zatím značené cestě. Značky jsou namalované na kamenech a často jsou viditelné z opačné strany, někdy je kámen zarostlý, někdy jsou kameny hodně od sebe vzdálené takže co chvíli hrajeme hru: kdo první najde červenou. Nelze jít intuitivně. Cesta není prošlapaná jako bývají povrchy z hlíny, tady je terén kamenitý a zarostlý, po stopách předchozích trekařů ani památky. Takže zamotat se a ztratit správný směr je tady hodně snadný.

Blížíme se ke skále, ze které se ozývají zvonce. To fakt nemůžou být krávy, shodneme se, co je moc, to je moc, tohle je skála leda tak pro kamzíky. A potom zahlédneme pod vrcholem stádo koz. Šplháme na skálu a připadáme si jak ve špatném snu. Tohle nemůžeme vyjít, říkáme si svorně, ale červená značka a taky cesta na mapy.cz nás vede neoblomně nahoru po kamenech. Bez hůlek bychom to nevylezly, ani kdybychom si odlehčily bágly, tohle byl nesmyslný terén. Sotva dojdeme pod vrchol, vystrčí na nás hlavu kozel s bradkou, zanadává nám a zase zmizí. Naštěstí jsou tyhle kozy plachá zvířata, ale že jsme pro ně vetřelci, chápeme.

Po překonání téhle výzvy konečně přejdeme další vrchol, za kterým se se před námi rozprostře nádherný hřeben, porostlý malými shluky barevných kytek, sem tam v úctyhodné vzdálenosti obejdeme krávy, které se tady pasou a cestou se vyhýbáme rozrytým dírám, asi od prasat. Hřeben je dlouhý a pokud bychom musely zůstat v horách přes noc, je tohle jediné místo, kde bychom našly kus rovné země a mohly si postavit stan nebo i bez stanu lehnout na zem bez rizika pádu ze stráně. Ale to nepřipadá v úvahu, říkáme si, protože dolů stihneme dojít včas. Už nám  dochází voda a na další pauzu na jídlo ani nepomýšlíme i když hlad máme a hledáme červenou značku.

Červeně značená cesta za hřebenem vede jinam, takže se z ní odpojíme a sestupujeme dolů z hor už jen podle mapy.cz. Jitka si bere do jedné ruky telefon, napíchnutý na power banku a jde jen s jednou hůlkou v druhé ruce. Podává mimořádný výkon. Cesta dolů je příkrá, zarostlá a naprosto nepřehledná. Hodnotíme situaci – naštěstí je celý sráz téhle strany hory porostlý stromy, takže pokud se zřítíme, s velkou pravděpodobností to přežijeme. Instinktivně bychom se určitě při pádu zachytily stromu, asi bychom dost věcí z báglu poztrácely  a méně nebo více bychom se pomlátily.  Větší obavu máme z počasí. Víme, jak je v horách vrtkavé. Zatím je hezky slunečno, žádný mrak na dohled, předpověď je taky dobrá a moc si přejeme, aby to tak zůstalo.

Bylo by nemožné jít v tomhle terénu za mlhy a jen s čelovkou. Stejně jako za tmy a tady se stmívá docela brzy, už v půl desáté.  Jdeme rychle jak to jen jde, víme, že už to musíme sejít stůj co stůj, vrátit se na hřebeny bychom nestihly ze světla a přespat po cestě na srázu nepřipadá v úvahu. Občas spadneme, klejeme, a kdyby to bylo možné, klidně se odevzdaně svezeme po zadku dolů nehledě na terén a možné újmy. Lezeme dolů ze skály, s vědomím, že cesta nahoru byla oproti téhle dolů selanka.  Ještě je světlo a vidíme na cestu a do sestupu z hor už nám zbývá necelých pět kilometrů, když se nám konečně vyjeví  výhled na silnici v dálce u moře, na kterou potřebujeme dojít. Konečně vidíme cíl a to je povzbuzující.

Když sejdeme z hor a došlápneme na konečně rovnou zem, je za pět minut devět. Do hotelu musíme dojít ještě dalších pět kilometrů a to už víme, že bude brnkačka. Klidně i s čelovkou.  Přes silnici pod mostem slyšíme řeku a letíme jak smyslu zbavené do vody.

Vykoupané a osvěžené vyjdeme zpátky na silnici a začne se stmívat. Nevadí, nasadíme čelovky. Není tady elektrické osvětlení, není tady živáčka, jediné auto kolem nás neprojede. Jdeme rychle, nic nás nebolí, koupačka nám pomohla. Je přesně za pět minut deset když přicházíme na první osvětlené místo, k hotelovému baru na pláž, který se už už chystá zavřít. Jitku doprovází jeden z číšníků na pokoj, nejprve ale musí vzbudit provozního, Julie kupuje v baru láhev vína, protože ví, že pro všechen adrenalin nastřádaný za celý den rozhodně neusnou tak rychle.

Zpět na obsah

Vyrážíme podél pobřeží na jih a tahle cesta je o dost milostivější než včerejší na Monte Stellu. I když, jak se to vezme 😉. Terén je snesitelnější, dvě třetiny z třiceti kiláků cesty určitě. Procházíme půvabným městečkem Canari a krásným historickým Nonza. Procházíme kolem mnoha zaniklých měst a vesnic, kdy po cestě vidíme dost pozůstatků starých obydlí, která si Korsičané stavěli vysoko v horách, kde se ukrývali před nájezdníky a kamene na stavbu měli tady dost. Až nám je líto vidět tyhle staré zbytky domů a schodů ve skalách a bran zarostlé a rozpadající se.

Karty neberou nikde a musíme si hlídat hotovost. Jdeme podél pobřeží, tradičně po kamenech, slunce hodně žhne, ale po cestě jsou studánky a fontánu svaté Julie bereme doslova útokem

Zdejší pobřeží je specifické černými plážemi a nejde o klam, světelný či jiný, skutečně jsou pláže plné jen černých oblázků. A moře je tady hodně bouřlivé a přístup k němu po kamenech ne tak snadný.  

Poslední třetina cesty nám ale dává zabrat. Vede po silnici a to je jednak bolestivé pro nohy, ale taky nebezpečné. Silnice je zkrátka úzká, serpentinová, vede jak jinak podél moře a z druhé strany podél skal, my jdeme po levé straně pod šutry, a když silnice zatáčí doleva, nevidíme jestli něco jede proti nám. Jdeme po zvuku a když uslyšíme auto nebo motorku, zastavíme a přimáčkneme se na skálu. Nejvíc nebezpečné jsou motorky, jezdí rychle a do zatáček se naklání tak, že nás můžou lehce sejmout. Máme sice krásný výhledy na pravou stranu od nás, ale už to trvá dlouho a odpočítáváme si v duchu každý ušlý metr. Provoz je naštěstí malý.

Do kempu dojdeme už po zavírací době. Víme, že zaplatit můžeme až ráno a stan si postavit kdekoliv, kromě pláže u moře. Ta je vyhrazena rybářům. Stan už stavíme po tmě, s čelovkou na hlavě a vchod si nasměrujem na moře😉. Jde od něho hezké světlo.

Zpět na obsah

Rozhodneme se v tomhle kempu zůstat ještě jednu noc. Moc se nám tady líbí a potřebujeme si odpočinout. Dvě noci a den doslova prospíme v tomhle senzačním místě pod horami, s výhledem na ně i na moře. Kromě nás tu jsou motorkáři, rodina s dětmi ve velkém rodinném stanu a rybáři, kteří se svými vany parkují přímo u moře. Motorkáře, ať už v páru nebo jednotlivce, potkáváme v každém kempu. Stejně jako my se přesouvají z místa na místo. Celý den spíme venku před stanem, před který jsme si vytáhly karimatky a jediný zvuk, který slyšíme a který nás uspí dokonale, je od vln z moře. To je tu docela divoké a proto i chladnější. V malém dřevěném bistru, které je současně i recepce, si objednáme na ráno croissant a bagetu, a večer neodoláme čerstvé pizze.
Zpět na obsah


Kempy na Korsice jsou malé, nejde o žádné velké areály, protože tady není tolik volné plochy. Tu zabírají hory :-). A nám se to líbí. Můžeme přehlédnout celý kemp a vidíme z jednoho konce na druhý. Oproti tomu kemp v Itálii už byla masovka. Tam se člověk musel pohybovat podle mapy, aby nezabloudil. Všechno má své a my nekritizujeme vůbec ni. Líbí se nám všude, jen poznáváme a někdy porovnáváme🤷‍♀️.  
Zpět na obsah

Opouštíme kemp s posledními třemi € v kapse. Hotovost nám vyšla akorát na zaplacení za dvě noci, pizzu, víno k západu slunce, snídani (dvě a dva za 7,20€ a na cestu).


Dneska dojdeme do Bastie, kam naštěstí vede cesta přes hory, a my se vyhneme silnici. Autobusy tu nejezdí. Čeká nás ten den poslední výstup na Bocca san Leonardo (885) a pro nás to bude důstojně zakončené putování horami.
Cestou procházíme nádherné mini horské městečko Frenole a těšíme se na vír velkoměsta Bastie. Hor a opuštěnosti v nich jsme si užily dost.

V Bastii plánujeme vzít útokem v tomto pořadí:
– bankomat
– vidličky a nože
– obchod
– kemp
Na cestu nám zbyla jedna poslední polívka v pytlíku a bageta z kempu. Ty sníme na vrcholu Bocca san Leonardo, na posledním pikniku v horách.

Do Bastie sestupujeme z hor přírodní rezervací Funtanaccia. Scházíme po starém schodišti, které je historickou památkou a bylo vybudované ručně a které současně vede podél torza původního starého města. Obyvatelé ostrova se po staletí schovávali před všemi nájezdníky v čase v horách, kde si budovali obydlí.

Viděly jsme mnoho takových zaniklých osad a měst. Život v horách musel být tvrdý a tahle historie Korsičanů se propsala do historické paměti všech jejich potomků. Korsičané milují své hory, které po celá staletí poskytovaly bezpečnou ochranu místním lidem. Ono v plné polní to muselo být velmi těžké pro všechny dobyvatele snažit se pronásledovat obyvatele ostrova v horách, tak těžko přístupných. Samy máme nohy totálně podrápaný 🙂

Když sejdeme z hor, přejdeme na silnici a sestupujeme dolů novou zástavbou s parádním výhledem na celou Bastii . Je to velké město a jeho historická část leží u moře.

Dojdeme k moři, procházíme starými uličkami a cesta do kempu vede tři kilometry podél pobřeží. Dorazíme už v podvečer, kemp je jak jinak poloprázdný, což je fajn, a my si najdeme pěkné místo pod stromem. U moře je prostor pro obytná auta, ale bez jediného stromu, který by poskytl stín. Přes uličku vedoucí do recepce a ke sprchám “bydlíme” my, v prostoru zarostlém stromy. Kromě nás jsou tu další dvě party, jedna holčičí, jedna klučičí se stany a všichni se chystají na GR 20. I my jsme takhle plánovaly začít náš vejlet tady, v Bastii. Dopadlo to všechno jinak a vůbec toho nelitujeme, mělo to tak být. 

Zpět na obsah

Máme celý den na poznávání Bastie a po dobrém kafi v kempu a po snídani z vlastních zásob jdeme do centra města jen s malým a s lehkým báglíkem na zádech, bez hůlek a beze spěchu. Ve starém přístavu do tvaru U, ze kterého vede mnoho malých uliček do historické části města, nás zaujme socha modrého lva. Konečně rozumíme tomu, co se tady odehrává. Zaznamenaly jsme už včera po příchodu z hor nad městem sochu ledního medvěda, ale považovaly jsme jí jen za jeden umělecký solitér. Ona však právě probíhá výstava soch od Richarda Orlinski (najdete na IG @richardorlinski) rozmístěných po celé Bastii a tak se kocháme ještě dalšími jeho artefakty při procházce městem. A Daránek je pořád s námi🐏 .


V Bastii už berou karty všude. Co jsme chtěly vidět, to jsme viděly a odpoledne se rozhodneme strávit na pláži u moře v našem kempu. Je dobře, že máme špunty do uší, v noci po jedenácté spustí diskotéka ve vedlejším kempu a skončí až ve dvě ráno. Hrajou dobře, většinou samý francouzský pecky, ale upřímně, usnout se nám nepodařilo ani přes ty špunty 🙂

Zpět na obsah

Je to náš poslední den na Korsice a po obědě pojedeme trajektem do Livorna. V klidu se zabalíme, posnídáme, dojdeme z kempu do přístavu a počkáme v blízkém bistru na náš trajekt. Je to dnes o dost menší model, než který nás vezl cestou sem, ale nevadí, stejně zase trávíme celou plavbu na palubě. Loučíme se z Korsikou a nad horami je zase mordor 🌫🌪☁


Po příjezdu do Livorna v předvečer jdeme pěšky na vlak. Procházíme centrem Livorna a vidíme i jeho pěknou tvář. Pokud totiž pojedete do Livorna z Prahy autem nebo půjdete pěšky jako my, povede vás cesta ošklivou magistrálou kolem města a do jeho centra nenahlédnete. Takže jsme překvapené, jak hezké město to je, sice zašlé a lehce špinavé, ale velké, rozlehlé, jehož už dávno zaniklá sláva a kdysi jistě velký význam coby přístavního města jsou ale pořád patrné. Procházíme přes veliká náměstí, kolem honosných byť zchátralých domů, soch, zahrad, rozlehlými ulicemi. Nejvíc nás ale uchvacují uličky vedoucí od přístavu do centra, které nám připomínají trochu Benátky. „Jsou to livornské benátky“. Malé uličky podél vodních kanálů jsou plné barů a restaurací a na jejich venkovních zahrádkách je pěkně po italsku živo a obsazeno do poslední židle.

Když přijedeme vlakem do Pisy, je už tma. Cesta trvala jen půl hodiny a ubytování jsme si objednaly blízko nádraží, naštěstí, ulice Pisy za tmy na nás nepůsobí lákavě. Několik minut tápeme a nemůžeme najít správný dům, ve kterém máme ubytování. Nakonec nás prostřednictvím zpráv nasměruje agent do správného domu, ve kterém nám ve druhém patře otevře bodrý Angličan. Velký byt je přestavěný a je v něm asi pět pokojů. Každý má svoji koupelnu, kuchyně je pro všechny společná.
Zpět na obsah

Nádraží Livorno

Zpět na obsah

Ráno opouštíme byt v sedm hodin, a na letiště nám zbývá dojít posledních šest kilometrů. A i když nás mapy.cz zavedou zase k neprůchodnému vojenskému areálu, a my se vracíme po cestě čtyři kilometry, víme, že letadlo nám neuletí.  Času máme dost. A je to po pravdě naše chyba, zadaly jsme do map „letiště“, bez konkrétního čísla terminálu, takže nás mapy dovedly správně podle zadání, na letiště, jen na jeho jinou stranu.
Letiště je mrňavý a tentokrát nám při kontrole zabavují nožíky, i když podle nás neoprávněně, protože jsme dodržely délku ostří, ale víme, že tohle je o lidech a nejspíš nic neuhádáme, tak nad tím mávneme rukou. Nakupujeme dárečky a vytahujeme deník, do kterého, ač jsme byly odhodlané, jsme za celou cestu napsaly jen první kapitolu 😁.

Zpět na obsah

Ubytování – hotely, kempy a tajně na divoko

Na Korsice je zakázáno stanování ve volné přírodě, někdy je však nezbytné se k němu uchýlit, když se ocitnete uprostřed hor s nejbližším bodem civilizace daleko a je před setměním. Pokud k takové situaci dojde, doporučujeme najít místo bezpečné, kde nejsou zjevné stopy po rytí od prasat a dodržovat pochopitelně všechny zásady ohleduplného chování k přírodě, tedy nenechat po sobě na místě jediný kus odpadku, nerozdělávat oheň, nedělat hluk.

Kempy: Největší jejich koncentrace je na jihu, nejmenší na severu. Co kemp, to jiná atmosféra, skoro všechny jsou u moře anebo blízko moře, jsou vybavené sprchami, recepcí, prodejnou a v každém kempu, který jsme my navštívily, byla restaurace nebo alespoň malé bistro.
– pro stan si místo nelze rezervovat předem (s výjimkou kempů na treku GR20) a tak se vyplatí v sezóně mít stan co nejmenší, místečko se pro něj najde vždycky, navíc ho rychle postavíte
– cena na konci června se pohybovala v průměru 9 euro za stan plus poplatky za elektriku a osobu, takže nás celkem jedna noc v kempu pro dvě osoby a stan vyšla v průměru na 20 euro

🏕Kempy GR 20 – refuge stations – jsou kempy vybudované jako zázemí pro účastníky treku GR20, nacházejí se vysoko v horách, čemuž odpovídá i náročná logistika pro přísun zásob a to se odráží na ceně jídla a pití, které si můžete v kempu koupit – (vysokohorská a ostrovní přirážka).
– pro stany v těchto kempech je nutné dělat rezervaci předem – bez rezervace, i když je v kempu místo vám účtují 100% přirážky
– cena za stan je 9 euro po rezervaci, bez rezervace 18 euro, plus poplatky za osobu (rezervaci lze provádět online)
– většina trekařů GR 20 si nosí zásoby na v průměru tři až pět dní s sebou
– i tyto kempy mají provizorní, ale plně funkční zázemí pro stravování, prodejnu a umývárny

🏨Hotely: Hotelů nebo apartmánů lze najít na e-bookingu dost a jsou lokality, kde není jiné volby a jde o jediné možné ubytování v okruhu 20 až 30 kilometrů. Na konci června kromě Calenzany bylo všude volno a hotely nebo apartmány nabízely slevy. V průměru jsme zaplatily v každém hotelu 1 000 czk na osobu za noc bez snídaně.
Zpět na obsah

Co si vzít sebou

👉Funkční a jen nezbytné věci! Všechno si nesete na zádech. Nikdy si neodbavujeme batoh, (náhodou nedorazí a co pak), takže do letadla hlídáme váhu batohu 8 kg max, později po doplnění zásob jídla a pití se váha dostane na 13 kg v průměru.
🥾
batoh – s bederními pásy, ty musí být, jinak trpí ramena a záda
spacák – i na léto do hor doporučujeme lehký péřový a vyplatí se zainvestovat a koupit spacák co nejlehčí
karimatka – my vozíme jen nafukovací, je ohromně pohodlná a skladná, doporučujeme vézt si i lepení, kdyby se karimatka propíchla
power banka – ideálně s vyšším výkonem (což se projeví na její váze – 700 gr), ale v Korsických horách a na severu můžete být i dva celé dny bez možnosti připojit se k elektrice a pokud jdete ve dvou, už musíte dobíjet víc zařízení. A baterka telefonu se vybíjí rychleji, v závislosti na počasí, buďto je moc horko, nebo zima
telefon a nabíječka – když využíváte mapy.cz a v horách nejsou všechny cesty značené, potřebujete mít aktuální mapy a nelze se spolehnout jen na jejich offline verzi
oblečení – v kempu si můžete vyprat, co potřebujete a dosušit prádlo druhý den na batohu
– ponožky 2x
– spodní prádlo 2x
– tílko nebo tričko s krátkým rukávem 2x
– ručník (rychleschnoucí)
– boty trekové (doporučujeme kotníkové a kožené)
– sandály
– nepromokavá bunda plus lehké bundy, které lze vrstvit
– dlouhé kalhoty
– čepice (hodí se i v létě, v horách je v noci zima)
– jedny pohorky a jedny sandály
šnůra na prádlo – v kempu zavěsíte na stan nebo na větvě
hygiena – kvůli kontrolám na letišti objemu tekutých věcí doporučujeme přelít šampóny a mýdla do malých plastových cestovních lahviček
trekové hůlky – na Korsice sed bez nich neobejdete
čelovka
pláštěnka na batoh
malý vařič, zapalovač
stan – místo kolíků lze použít lžíce z titanu (když neodbavíte zavazadlo, nemusely by klasické kolíky projít kontrolou, lžíce pak použijete i na jídlo – bezva vychytávka, my jich vezly celkem sedm)
multifunkční nožík – hlídejte délku ostří, povolená je 6 cm, někdy nožík na letišti přeměřují a zabavují (jistota je mini nožík s 3,5 cm)
plecháček – ten musí být, na pití kávy nebo vína
platební kartu a hotovost!!!nezbytné, na Korsice ani v kempech neberou karty
My jsme ještě ocenily:
špunty do uší (hodily se nám v kempu v Bastii, když tam v noci probíhala diskotéka v sousedním kempu)
záchranářskou folii – bezva hřeje, když je v horách zima a taky dobře slouží jako deka pod sebe na pláži například, nebo v horách

Zpět na obsah

Plánování tras – mapy

Na Korsice je po cestách hodně vrátek a plotů, které brání především krávám sestupovat na cesty z hor a platí tady, co lze podlézt, oblézt a přeskočit, jděte do toho. Jiná cesta totiž často není a mapy.cz nás občas vedly i přes zahrady domů, občas k plotu vojenského areálu, ale taky nás vždy bezpečně vyvedly z hor.

Je potřeba mapy.cz průběžně aktualizovat, offline mapa často neukáže detailní informace dříve, než se ocitnete v konkrétním místě.

Zpět na obsah

Daránek #LETOSDARANKEM

“Proč se pořád smějete”? napsali nám naši drazí v reakci na naše fotky, které jme sdílely v průběhu naší cesty na facebooku a instagramu. „Protože cestování s Daránkem je prostě veselý!“, reagovaly jsme. Tenhle plyšák nám hodně zpestřil naše putování, my jsme sdílely fotky a označovaly je dle instrukcí našich kolegů správným hastagem a jestli se nám podařilo alespoň v nějaké míře zviditelnit tuhle sbírku, jsme moc rády. Daránek pomáhá dětem a to nejen v létě, ale po celý rok!.

Zpět na obsah

Zpět na obsah

Stravování – v horách nejsou restaurace Michelin :-), tam nejsou ani bistra, krámky, natož restaurace

V horách nejsou obchody, ani restaurace, takže vařit můžete leda z vlastních zásob, které si nesete v báglu. Doporučujeme si vždy nést zásoby alespoň na dva dny

V kempech jsou bistra, někdy i restaurace s omezeným, ale bohatě dostačujícím menu (pizza to jistí) a můžete mít kliku a cestou natrefit na prodej domácí marmelády nebo na food track u zastávky s výhledem

Zpět na obsah

Žánrovky z Korsiky

Calenzana

Bastia

Calvi

Koleje – souprava s několika vagony jezdí napříč ostrovem a spojuje města Calvi, LʼÎle-Rousse, Ajaccio a Bastii.

Moře

Livorno

Petanque na Korsice

Nezařazené

Daránek #LETOSDARANKEM – miláček, díky kterému jsme měly celou naši cestu o dost hezčí

Zpět na obsah

 

One Response

  1. […] odpoledne, na zahradě hotelu Marianeum, kterému děkujeme za poskytnutí zázemí. Podávaly se frenč mňamky podle receptu z Korsiky, pokřtila se kniha, přálo se a podepisovalo se. Děkujeme za podporu […]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *