Vandr na Kokořínsko – kapitola druhá #podsirakem

...předchozí kapitola zde

Den druhý (Jitka, Julie a Bára)

Probouzíme se něco málo po šestý, je sobota ráno, ale vstáváme až o hodinu později. Je krásně, nefouká vítr, není nám zima, nic nás nesežralo ani neokousalo, oheň dohořel, kolem nás je ticho a mžouravě pozorujeme jen stromy v lese z pod plachty. Máme teploučký péřový spacáky a ven se nám z nich nechce. Dneska se setkáme s Bárou, která za námi přijede prvním ranním vlakem, už psala večer, že se nemůže dočkat. Balíme, vaříme si kafe, nesnídáme, těšíme se na teplou snídani do Mšena, kde se s Bárou srazíme a kde jsme si už vyhlédly pěknou kavárnu a na webu si ověřily, že nabízejí snídaně. Počasí nám přeje, není nám zima, je pod mrakem, a hlavně že nefouká vítr. V lese je ticho. Do Mšena je to necelých pět kiláků.

Jitce pípla zpráva a Bára nahlásila, že bude mít zpoždění, „no tak počkáme na ní v kavárně, nebo jí půjdeme naproti, uvidíme“ řekla Jitka a protože jsme se dohodly večer, že by bylo fajn podívat se dneska na Housku, tak ve Mšenu při snídani naplánujeme trasu a pošleme Báře instrukce, kde má vystoupit. Původní dohoda, že se setkáme ve Mšenu tím padá a my půjdeme Báře naproti po trase na hrad Housku.

WhatsApp

Bára: Dobré ránko, žijete? Mám buřty. Nejedou vlaky a čekám na náhradní bus a ten má zpoždění, byla jsem mega včas a čekám tu jak debil, uff
Jitka: Žijeme, máme se božsky, už po kafíčku a budeme balit. My jely taky náhradním busem, ale jel hned
Bára: Bus jede pozdě všemi směry….to je děs. Si tu snad na zastávce rozdělám vařič a kopnu čaj s rumem. Už tady postávám 30 minut, uff. Holky, moc se omlouvám, ale s tímhle zpožděním nestíhám ty připojení. Vypadá to, že dá-li dráha budu tam ten další vlak až v 11:30 (. jako jsem fakt nasratá)

Spícím krajem a spícím Mšenem dojdeme do skvostné kavárny Baťovna, kde se uvelebíme a objednáváme si doslova zážitkovou snídani – míchaná vajíčka a každá dva ohromně velké hrnky lahodné kávy. Báru jsme instruovaly, aby vystoupila ve Skramouši, protože je to po cestě na Housku a šly jsme jí naproti. Bára dojíždí autobusem, my jí čekáme na vlakové stanici, ale nakonec jistě že všechno dobře dopadlo a našly jsme se:-)

Zatím je pořád pěkně, ale předpověď na neděli je už horší, má pršet a začít někdy k ránu, no, modlíme se, třeba jim to nevyjde jako už tolikrát. Anebo zmokneme a taky to prostě dáme. Razíme přes Vrátenskou horu směr Houska, k hradu, který bychom si i rády prošly, utábořily se poblíž, a že prý je to magické místo. Každopádně jsme ohromně hladové, po cestě pochopitelně nenarazíme na žádnou hospodu, ani zavřenou, ani otevřenou, zkrátka hospody vymizely. A to my už ale víme, takže si nosíme zásoby pití i jídla protože kromě hospod vymizely i krámky, takové ty malé obchůdky jen se základními potravinami, které mají otevřeno byť jen dopoledne v sobotu i v neděli. „Holky, kde ty lidi nakupujou? Tady není jedinej krám, to prostě bez auta nedáš, a jak to dělají ti starý lidi, když si nemůžou dojít nikam nakoupit pěšky?“ Objevíme cestou výborný místo, doslova zvoucí k pikniku. Krásnou dřevěnou lavici na okraji cesty, ze které Bára vykouzlí jídelnu. A nakonec byl z toho skvělý a teplý oběd.

Putujeme k hradu, možná si ho zvládneme i projít, otevřeno mají, píšou na webu. Protože se stmívá už ve čtyři a o čtvrt hodiny později je už tma veliká, víme, že musíme najít převis, který by nás před případným deštěm v noci ochránil, ještě za světla a včas. Les a všechny cesty jsou krásně vybarvené zlatým listím, „tenhle podzim se teda povedl“, pochvalujeme si všechny. Když dojdeme k hradu, který má svůj temný příběh a prý tam dodneška straší, zjistíme, že tam probíhá uzavřená akce a že máme smůlu, nepodíváme se do něj. Škoda, ale čas kvapí, takže vyrážíme do lesa hledat převis. Chtěly jsme si cestou někde v hospodě doplnit vodu do lahví, abychom jí měly dost na ráno na mytí a samozřejmě i na pití, ale zase po cestě nenarazíme na žádnou, ani na malé bistro, o obchodu nemluvě, takže prosíme jednu paní, kterou vidíme na zahradě své chalupy, jestli by nám vodu nenatočila. Byla milá a ochotná a vyhověla nám.

Převis ne a ne najít, a to je jimi přitom Kokořínsko proslulé, jenže, už se začíná stmívat a když padla čtvrtá hodina, už se rozhlížíme jen po vhodném plácku v lese, kde je v okolí dost dřeva na oheň a kde na nás nebude foukat. Kontrolujeme předpověď počasí a pršet by mělo začít k ránu, nic jiného nám teď stejně nezbývá, do nejbližšího penzionu je to několik kilometrů, to už po tmě nezvládneme dojít, takže holt asi i zmokneme. „Holky, ujišťuju vás, že ráno, až odsud vyrazíme, o nějakej dobrej převis doslova zakopneme, jenže teď je už pozdě ho hledat no„.

Bára s Jitkou upevňují plachtu, Julie sbírá dřevo na podpal. Taková je naše přirozená dělba práce:). Když je plachta napnutá a upevněná klacíky, které slouží místo kolíků do země, rozložíme si pod ní spaní. Nafoukneme karimatky, hodíme na ně spacáky a večer se od ohně můžeme do naší postele doslova překulit. Pod nafukovací karimatky si ještě s sebou neseme každá placatou pevnou podložku, protože země je jednak studená, jednak plná ostrých klacků. Za chvíli máme nanošenou a pěkně připravenou hromadu roští a suchého dřeva na podpal, větší větve teď pohodlně řežeme malou a bohatě dostačující pilkou. Je to rychlé. Rozdělat oheň je snadné, udržet ho, než se vytvoří dostatečný žhavý základ je o něco těžší. Touhle dobou je každé dřevo vlhké a tak je potřeba neustále foukat pod oheň. Po hodince už je oheň stabilizovaný a hoří skvěle, stačí jen přikládat a sedět u něho a hřát se a pozorovat ho. V ten moment přichází chvíle pro Bářin čaj rum bum. Dovede vyčarovat lahodný nápoj ze všeho, co batoh dá.

Předpověď se potvrdila a nad ránem začalo pršet. Nevíme kdy přesně, podle webu ve 4 ráno a asi ano, protože v šest, kdy jsme se probudily, konkrétně Julie jako první, už nám z jedné strany, konkrétně od Julie zatékalo dovnitř, protože pod tíhou deště se plachta propadla. Julie měla mokrou karimatku, v nohách spacák už zvenčí taky mokrý, „má cenu čekat, než to přejde?“. “Holky, karimatku mám durch, spacák lízlej“
“Naházej do báglu, doma to vysušíme”
“Přestane pršet po desátý, pak se vyjasní”
“To koukáš na co, na Italii ne?” „Přejde to prej až v jedenáct, podle webu, tak se asi zbalíme“.

Není to nic moc balit se v dešti, většinu věcí si skládáme do batohu skrčené pod plachtou, abychom se částečně před deštěm schovaly. Ale co už, je to jak to je. A zkazí nám tohle snad náladu? Ani náhodnou! Jitka i tak uvaří kafe v prostoru pod plachtou a snídani taky zvládáme.
Naše tradiční snídaně: Jitka kaši s ovocem, Bára teplou polívku, Julie kafe, „na mě je ještě moc brzy.“ Nasazujeme si pláštěnky na batohy a nadáváme, že to taky žádný zázrak není a jestli by to náhodou nechtělo pořídit si nový. Pršet opravdu přestane v jedenáct dopoledne, „tak oni se tentokrát vážně trefili“, déšť už byl ale po cestě do té doby relativně snesitelný, žádný potoky vody nepadaly a nasměrovaly jsme si to do Mšena na oběd a autobus. Cesta do Mšena je fajn, hezká, celý je to pěkný kraj a těšíme se na obídek do restaurace na náměstí. „Rozlučka holky, super to bylo!. „Sme dobrý!“ „Sme“. Bára jede po vlastní ose, Julie s Jitkou se vrací autobusem a vlakem do Prahy. #cestazpatkydomesta