Gruzie – listopad 2024
Trochu jsme trekovali po národním parku nad Mtskhetou a navštívili město Tbilisi, seznámili se s výsledky práce našich kolegů, oslavili 30. výročí založení Charity v Gruzii, ochutnali gruzínské jídlo a víno, poznali místní pohostinnost, prožili dojemné psí příběhy a vrátili se domů s odhodláním Gruzii ještě někdy navštívit.
Jakub, Jitka a Julie
Suma sumárum:
Celkem v Gruzii 7 dnů, z toho na treku 3
Nejvyšší převýšení 1455 m.n.m.
Tohle je blog o cestování a také o Charitě, to už pozorný a pravidelný čtenář ví:-). Byli jsme pozváni na oslavu 30 let existence Caritas Georgia a při té příležitosti jsme se rozhodli náš pobyt v Gruzii prodloužit o víkend, abychom zvládli krátký trek a poznali přírodu. Nasbírali jsme zážitky cestovatelské i pracovní a utvrdili jsme se v tom, že jsme hrdí na to být součástí „charitní rodiny“.
„Určitě se sem budu chtít vrátit a projít si další hory.“
„Mě ta země taky učarovala, je nádherná.“
„A Tbilisi! To je město, který nikdy nespí, kam se na něj hrabe New York!“
O Gruzii
Přílet do Gruzie
Mapa Gruzie a základní slovíčka
Tbilisi – město, které nespí
Jak se dopravovat po Tbilisi
– pěšky, – autem, – autobusem, – metrem, – boltem
Jak je nebo není Gruzie drahá
Gruzínská kuchyně – je prostě skvělá!!!
Gruzínské víno – je mimořádné a bez přidaného cukru!!!
Jak se v Gruzii domluvit a gruzínské písmo
Ambasáda České republiky v Gruzii
Psi v Gruzii
Žánrovky – Gruzie je fotogenická země!
Práce Charity v Gruzii
30. výročí Caritas Georgia
Projekty a služby Caritas Georgia
Caritas Czech republic in Georgia
Trek po horách
Trek den 1 – Z Mtskhety do Sagurama
Trek den 2 – ze Sagurama do Vejiny
Trek den 3 – z Vejiny do Mtskhety
Trek den 4 – z Mtskhety do Tbilisi
Přílet do Gruzie
Přímé lety z Prahy jsou zrušené, takže je nezbytný jeden přestup a nejčastější možnosti jsou teď na podzim lety přes Německo nebo Rakousko a z přestupní destinace let do Tbilisi trvá přibližně pět hodin.
Hned po příletu nás zaujaly dvě věci:
1) gruzínské nápisy, které na letišti vidíme. Azbuku bychom zvládli, ale gruzínské písmo ani náhodou.
2) psi volně pobíhající mezi auty před letištěm. Naštěstí tady auta jezdí pomalu, ale trochu nás to překvapilo
30. výročí Caritas Georgia
4. listopadu před třiceti lety, v roce 1994 byla založena gruzínská pobočky Charity – Caritas Georgia, která je členem Caritas Europa a Caritas Internacionalis. Za dobu své existence vykonali kolegové z gruzínské Charity mnoho práce, vytvořili a realizují řadu projektů a služeb v sociální i vzdělávací oblasti. Oslav 30. výročí se zúčastnilo mnoho významných hostů z mezinárodních a místních nevládních organizací, vážení partneři, zástupci vládních orgánů a vzácní hosté, včetně Alistaira Duttona, generálního tajemníka Caritas Internationalis, a Michaela Landaua, prezidenta Caritas Europa.
Projekty a služby Caritas Georgia
Je to velký výčet činnosti, které se gruzínská Charita věnuje a my jsme měli možnost poznat alespoň část jejích služeb, poslechnout si příběhy lidí, kterým Caritas Georgia pomohla, navštívit alespoň některé sociální podniky a vzdělávací a komunitní centrum. Individuální dárcovství nemá v Gruzii velikou historii, proto je činnost Caritas Georgia podporována především díky partnerským pobočkám Charity ve světě, nevládním zahraničním organizacím a firemním dárcům.
Děti v denním centru Slunečnice (Children´s Day Care Center Sunflowers) si pro nás připravili vystoupení a byli součástí oslav 30. výročí Caritas Georgia
Social café Sweat Heart provozuje Caritas Georgia přímo vedle svého sídla a jsou zde zaměstnaní lidé s některými typy omezení. Provoz kavárny je z části dotován, velkou měrou však tento projekt přispívá i k detabuizaci tématu zaměstnávání lidí s hendikepem.
Díky finanční podpoře zahraničních partnerů otevřela Caritas georgia učebnu pro děti včetně počítačové učebny, komunitního a vzdělávacího prostoru.
Caritas Czech republic in Georgia
Navštívili jsme pobočku Caritas Czech republic in Georgia – zemskou kancelář Charity Česká republika, která se věnuje rozvojovým aktivitám V Gruzii od roku 2008. Do roku 2014 byla její činnost realizována prostřednictvím spolupráce s místními partnerskými organizacemi a o rok později byla v Gruzii založena samostatná kancelář.
Tým se zaměřuje na nejzranitelnější skupiny v zemi a snaží se zlepšit služby zdravotní péče dostupné pro gruzínské obyvatelstvo. Usilujeme o větší sociální začlenění a silnější občanskou společnost v zemi a poskytujeme pomoc také komunitám ve venkovských horských oblastech. Ochrana životního prostředí je jádrem několika našich aktivit. O jednotlivých projektech a výsledcích se více můžete dozvědět zde.
Děkujeme kolegům za pozvání a čas, který jsme mohli strávit s nimi společně v jejich kanceláři. Že povídání si tváří v tvář nepřekoná žádná technologie, to víme :-). A máme veliký respekt k jejich vykonané práci!
Trek
Den 1. Z Mtskhety do Sagurama
První psí příběh
Přilétáme do Tbilisi ve čtvrtek nad ránem a Jakub má na celý den naplánovaný pracovní program a zůstává ve městě. My s Jitkou čerpáme dovolenou a na trek se k nám Jakub připojí druhý den. Nás taxikář doveze ještě za tmy do Mtskhety k bistru, kde prodávají kafe a kde chceme počkat na rozednění. Je šest hodin ráno a jsou tři stupně nad nulou. Psů kolem pobíhá hodně a my už každá máme svého Šotka:-). Rozednívá se v půl osmé na mrknutí oka. Se psy se záměrně nedružíme a zděšeně sledujeme, jak pobíhají přes silnici, auta na ně troubí ale oni se jim naštěstí dovedou vyhýbat. Jsou evidentně zvyklí žít v okolí silnice, kde jsou bistra a jak pochopíme až později, jsou to jejich teritoria, kde dostávají najíst.
Do hotelu v Saguramo chceme dojít pěšky a mapa nám ukazuje deset kiláků. Sotva vyjdeme, odevšad slyšíme psí štěkot. Město ještě spí, aut jezdí málo, a každý pes sotva nás zmerčí se rozštěká a k němu se přidávají další. Procházíme kolem katedrály Sveticchoveli a probouzíme psy, kteří spí buď v trávě nebo na chodníku před domy. Nezdají se být agresivní, ale pamatujeme si na vyprávění jedné kolegyně, že prý v Mtskhetě potkala pokousané Francouze a jsme ostražité. Procházíme kolem psů, nedíváme se na ně, neděláme prudké pohyby a trneme malou obavou, aby se nám některý nezakousl zezadu do lejtka.
Vyjdeme z města a přiběhne k nám bílá fenka, která na nás vesele naskakuje. Nevšímáme si jí. Po pár metrech se k nám přidá druhá, tentokrát černá a oba psi si spolu hrají a jdou s námi. Nepochybujeme, že se od nás brzy odpojí. Ostatní psi, které potkáváme, na nás štěkají, ale pozorujeme, že se drží svých teritorií a jakmile jim z nich vypadneme, už je nezajímáme. Pokračujeme podél řeky obklopené rybáři a fenky jdou stále s námi a to už jsme trochu nervózní. Snad se brzy odpojí a vrátí se – doufáme v to. Přejdeme řeku a cesta se stáčí k hlučné silnici a když dojdeme blíž, vidíme, že je to dálnice. Okolí je v tomhle místě ošklivé a my musíme projít přes skládku pod viaduktem, když v tom se na nás vrhne několik psů a to už máme opravdu strach. Zase nemrkneme nalevo ani napravo a máme pocit, že psům vadí víc „naše“ fenky něž my. A ty se snaží schovávat za nás a tlačí se nám na nohy. Fakt paráda, zlobíme se na fenky, že jdou s námi a začínáme se o ně bát. Ušly jsme šest kilometrů a doufáme, že ty „holky“ vědí, co dělají a že najdou cestu zpátky. Nejsme si ale jisté, pobíhají kolem nás, pořád si hrajou a otáčejí se za námi, jestli jsme jim nezdrhly.
Cesta nás vede k další velmi rušné silnici, bez chodníku a to prostě těm našim holkám neuděláme a tak hledáme jinou cestu, abychom se silnici vyhnuly. Takže si zacházíme, což nám nevadí, cesta je alespoň hezčí a vejdeme do ulice s obytnou zástavbou, kde se zase vynořuje jeden pes za druhým a štěkají na nás. Fenky mají strach a zase se schovávají za naše lýtka. Vyhodnotíme to jako nebezpečné, protože jestli se psi pustí do našich holek a ty budou přimáčklé na nás, můžeme kousanec schytat taky. Z ulice vycouváme a zase hledáme cestu, jak to obejít, respektive nadejít. Snažíme se fenky odehnat, připadáme si kruté, ty to ale nechápou a plíží se za námi. Ach jo. Zase ale vidíme krajinu a hřbitov, který nás zaujme. Je nad městem a jsou to oplocené plochy, ve kterých je malá hrobka společně s lavicí a stolem.
Dojdeme do Sagurama ale hotel je ještě zavřený a tak jdeme do malého bistra přes silnici, pochopitelně holky jsou pořád s námi. Zaujalo nás, že je majitelé bistra neodehnali, zeptali se jen, zda jsou to naši psi, my jsme odpověděly, že s námi přišli z Mtskhety a oni jen pokrčili rameny. Fenkám dáváme napít a ty unavené usínají při nás. Objednáváme si šašlik a vyhodnocujeme, že je na náš vkus příliš prorostlý a necháme ho holkám.
Cestou zpátky na hotel nakoupíme v obchodě jídlo na večer i na druhý den na cestu a pytel granulí. Bylo jasné, že holky budou na nás čekat před hotelem a jestli to vydrží až do rána, že půjdou s námi. Začíná to být docela slušný doják, říkáme si a „našim“ pejskům nasypeme granule před hotelem a rozloučíme se s nimi.
Den 2. ze Sagurama do Vejiny
Druhý psí příběh
Předchozí den jsme poslaly Jakubovi fotky našich psích kámošek s upozorněním, že možná půjdou s námi. Ráno nás namísto kohoutího kokrhání budí psí štěkot, který se rozléhá městečkem obklopeným horami, na který máme hezký výhled z terasy hotelu. Po snídani zabalíme zásoby jídla na cestu i na večer s vědomím, že po cestě nebudeme mít příležitost nic koupit ani se kde najíst. Fenky před hotelem už nebyly, ale provozní hotelu, když se s námi loučil nám řekl, že ležely před vraty ještě celý večer. Doufáme, že jsou a budou v pořádku a necháme pro ně na hotelu zbytek granulí. Jdeme ulicí směrem do kopce a čeká nás stoupání jen do první pětiny cesty. Těšíme se na cestu po hřebenech slibující parádní výhledy na Tbilisi. Vyprovází nás štěkotem pes, který patří k jednomu z domů a vydrží za námi běžet a štěkat, dokud z ulice nevypadneme. Sotva odbočíme na cestu, která nás vyvádí ven z města směrem do národního parku, zase se kolem nás seběhne smečka psů, zvědavá, co jsme zač. Jdeme nekompromisně dál, děláme, že psy nevidíme ani neslyšíme, ale dva pejsci s námi pokračují. Trochu odevzdaně si posteskneme, že jsme si měly ten zbytek granulí vzít s sebou a když dorazí Jakub na místo srazu, vítáme ho se slovy, „tak naše holky to vzdaly, ale máme jiný dva kámoše.“
Jdeme lesem pořád do kopce a jsme rádi, když cesta alespoň na chvíli přestane vést strmě ale stočí se do serpentýn a stromy jsou jen listnaté a cesta je místy málo prošlapaná. Psi jdou s námi, vůbec se nevnucují, když se zastavíme, zastaví se taky a stojí vždy opodál. Už víme, že je to páreček a sledujeme, jak pes pěkně hlídá celou naší skupinu a drží se vždy až za tím posledním z nás. Fenka jde naopak vepředu. Konečně vyjdeme na první náš cílový vrchol a kocháme se výhledem. Máme štěstí na počasí a je jasno a vidět do okolí. Černí psi se drží pořád v povzdáli – přidali se k nám po cestě další dva kámoši, černí labradoři, a taky páreček :-).
Původní cíl jsme měli vystoupat do výšky 1350 m.n.m., ale protože máme dobrý čas a v pohodě si můžeme dávat pauzy a víme, že do chaty dorazíme za světla, ještě se chceme podívat na kapli, která je opodál a zdolat ten nejvyšší vrchol 1455 m.n.m., který máme trochu z cesty. Ale jde o zacházku, kterou si můžeme časově dovolit. Bohužel pro nás se ukáže, že kaplička je zcela obestavěná stožáry a vysílači a obehnaná plotem nejspíš proto, že u ní stojí obytný dům. Nechceme věřit, že tady někdo bydlí, ale zřejmě ano, protože slyšíme a potom i vidíme ženu, která vyklepává peřiny na balkonu domu. Chvíli se snažíme hledat cestu ke kapličce, možnou skulinu v plotu, ale vzdáme to. Dáváme pauzu a krmíme psy. Sami moc hlad nemáme a už kalkulujeme, kolik jídla skutečně potřebujeme a kolik můžeme dát psům. Zase je to tady – ten pocit zodpovědnosti za ně. Černí psi nejsou vidět a jsme si takřka jistí, že se od nás odpojili.
Příroda je krásná a cestou nepotkáme živáčka. Jitka kontroluje mapy, les je pořád listnatý, cestou vidíme jen jeden druh kytek – fialové mini tulipánky a co je to za rostlinky, nevíme. Máme opravdu kliku, že je slunečno, takže nám to nabízí mimořádné žánrovky – pohledy i výhledy. A taky zjišťujeme, že černí kámoši jdou pořád s námi – přesněji řečeno, za námi. A že černá fenka je březí a bázlivá a jde za námi s velkým odstupem. Ani jeden z pejsků nemá čip v uchu, takže není kastrovaný a sledujeme jejich chování. Psi si hlídají každý svojí fenku, pozorují nás a vyhodnocují, zda jim od nás hrozí nějaké nebezpečí, postupně se černý páreček osměluje přiblížit se blíž a oba psi respektují, že jsou až „ti druzí“. Strakatý pes si dává na čas, než tomu černému povolí bližší přístup. Prostě zažíváme druhý doják – psí příběh číslo dva.
Po příchodu do chaty jako první poprosíme paní domácí, aby dala napít a najíst „našim“ psům. Možná si myslí, že jsme zpovykaní a jemnocitní turisti a nechť, prostě ti pejsci nám přirostli k srdci. A to jsme si je obezřetně nehladili a oni nás jen doprovázeli, ale jsou součástí naší trekové party. Že zůstanou spát u hotelu někde v listí je jasné, jsou utahaní a už brzy padne tma. Po cestě jsme jim dali sežrat celý balík chleba, konzervu rybiček, tři vajíčka natvrdo. V noci jim ještě podstrčíme za plot další pytlík chleba, hrnec s vodou a zbytek naší večeře – rýži s tuňákem. My jsme si ponechali sýr a čokoládu a ještě jeden pytlík chleba na ráno ke snídani.
Zpátky na obsah
Den 3. z Vejiny do Mtskhety
Třetí psí příběh
První co jdeme po probuzení udělat je podívat se, zda jsou psi za plotem chaty. A jsou, všichni čtyři, stulení v listí. Běžíme zpátky pro zbylý chleba a druhou a poslední krabičku olejovek a snažíme se je spravedlivě podělit. Jitce zbyla ke snídani trocha ovesné kaše, Julii nic, Jakubovi sladká tyčinka. Vyrazíme na cestu a jen strakatý páreček se přidává k nám. Černí psi zůstávají. Pes se za námi dívá, a je jasné, že neopustí fenku, která je březí a je asi zmožená. Včera s námi ušli 23 kilometrů do kopce. Hledáme na mapě, kde bude první obchod nebo bistro po cestě a vypadá to, že až na konci cesty. Myslíme víc na psy než na sebe a rádi bychom pro ně dokoupili nějaké jídlo.
Kontrolujeme mapu a měníme trasu několikrát z prostého důvodu, abychom se vyhnuli silnicím. Některé trasy označené jako cyklostezky vedou podél silnice, která je dvouproudová, hlučná, a to se psi na volno jít nechceme. Chceme dojít do Mtskhety co nevíce přírodní cestou. Psi jsou báječní a my se těšíme, až jim koupíme v Mskhetě baštu. Svítí sluníčko a my se můžeme skoro opalovat. Po krátké pauze na kopci s výhledem na protější vesnici se najednou směrem z hor přižene ovčí stádo. Ustoupíme z cesty a vidíme prvního ovčáka, který nás zdraví. Stádo se zdá být nekonečné a v tom k nám přistoupí druhý ovčák s dlouhým dřevěným kůlem v ruce a gestem ruky nám naznačuje, že se máme skrčit k zemi. V tom uslyšíme opravdu drsný štěkot psů, které stádo doprovází a které ovčák usměrňuje. Sami máme z těch psů respekt a oba dva přibíhají směrem k nám a vrhají se na naše strakáče. Fenka s kňučením před nimi utíká do lesa a když se stádo přežene a ovčák nám pokyne, že už můžeme vstát, vidíme kolem nás zděšeně pobíhat jen našeho strakatého psa. Je zmatený a hledá fenku. Pohledem se s námi rozloučí a odbíhá kamsi za ní. Jsme trochu z toho celého v šoku a pokračujeme dál. Pořád se otáčíme, jestli uvidíme za námi běžet oba naše strakáče.
Do Mskhety dojdeme hezkou cestou mezi nízkými horami, ale už sami. Psi nás už nedoběhli. Je odpoledne a po ubytování se jdeme najíst. Katedrála je už zavřená, projdeme se uličkami starého města a nakoupíme suvenýry. Už po setmění se usadíme v místní vinárně, kam nás nalákala vůně gruzínského jídla. Vybrali jsme dobře, pan majitel nás ujišťuje, že je všechno z domácích produktů a konečně poprvé ochutnáváme místní speciality.
Den 4. z Mtskhety do Tbilisi
Je neděle a město spí. Jsme ubytovaní doslova pár metrů od katedrály Sveticchoveli, která je na seznamu Unesco. Chceme si jí prohlédnout a projít si naposledy za světla staré město Mtskheta. Historie tohoto místa je ohromující. Nejdřív ale jdeme koupit snídani do místního obchůdku a u prvního otevřeného stánku nám dává prodavačka ochutnat víno z granátového jablka. Všechny názvy ulic tady končí na -vili a ke snídani dojíme ještě zbylé Khinkali z předchozího dne.
Do katedrály, kde probíhá mše nás nepustí, ale i prohlídka okolí je působivá. Překvapí nás hradba kolem kláštera, ale jako korunovační a pohřební místo monarchů a dříve největší katedrála v Gruzii musela být pochopitelně dobře chráněná.
Náš další cíl je navštívit kostel Džvari, největší památku v Mtshketě. Chceme dojít pěšky a zase přes hory. Párkrát cestu upravujeme podle map a žádní psi nás dneska nedoprovází. Máme cestou krásné výhledy, na kostel, který leží na vrcholu je vidět takřka odevšad a z dálky vidíme, že je celá silnice, která k němu vede plná zaparkovaných aut a autobusů. Je nám jasné, že to bude asi solidní turistická atrakce a navíc je víkend.
Kostel Džvari je nejstarší gruzínský kostel a realita je trochu horší, než jsme očekávali. Turisté jsou všude a na klidnou prohlídku to moc není. Žádná pěkná cesta odtud to Tbilisi nevede a podél silnic nechceme jít. Voláme si Bolta, který nás doveze do Tbilisi za osmdesát korun.
Suma sumárum: byl to bezvadný trek. Víme, že jsme neviděli zdaleka všechno, co hory v Gruzii nabízejí, ale viděli jsme dost na to, abychom poznali gruzínskou přírodu, navnímali jí a přemýšleli každý po svém, jestli to bude pro vždy konečná nebo to v nás probudilo touhu poznat z Gruzie víc. To druhé platí:-).
Mapa Gruzie a základní slovíčka
Gamardzhoba – dobrý den, Bodishi – promiňte, Minda – chci, Ki – ano, Ara – ne, Didi – velký, Patara – malý, Dzalian – velice, Mometsona – líbí se, Madloba – děkuji, Nakhvamdis – nashledanou
Guamardzhos Sakartvelos – ať žije Gruzie
Podle wikipedie se původ názvu země rozchází, jedna teorie se přiklání k původu z řečtiny, druhá z ruštiny, nám místní pověděli, že Gruzie znamená Země vlků a jde o třetí výklad, Gruzíncům zřejmě nebližší – z perského označení oblasti mezi Velkým a Malým Kavkazem Gurğān.
Tbilisi znamená teplý, tedy teplé město a to podle horkých syrných pramenů, které v historii sloužily i pro vytápění domovů.
Tbilisi, to je:
město platanů
Ulice jsou převážně široké a plné vysokých mohutných platanů, jejichž koruny dosahují až ke střechám činžáků a často je i přerůstají a které podle nás zásadně určují atmosféru tohoto města, která je strhující.
město, které nikdy nespí
Některé restaurace i obchody mají na dveřích nápis 24/7 a jsou otevřené celou noc, ještě před půlnocí je ve městě živo, lidé chodí venku, baví se, jedí v bistrech, restaurace nezavírají, auta pořád jezdí a člověk má pocit, že tohle město kromě psů opravdu nespí. Cítili jsme se tady bezpečně, ulice nejsou pusté, hodně lidí různého věku chodí venku, je tu patrně i dost turistů a všechno je osvětlené. I po jedenácté večer nás zvou „naháněči“ do jejich restaurací, ale to dělají jen ty zaměřené na turisty.
město moderní i historické
Staví se všude a při pohledu z kopce nad městem vypadá Tbilisi jako město věžáků a mrakodrapů. Jde o částečný klam, protože je to veliké město se starým centrem, historickou částí a původními bulváry plnými krásných budov a paláců.
Ale stavební horečka tady skutečně probíhá a podle toho, co jsme vyslechli od místních, připomíná trochu Clondike. Staví se všude, zanikají zelené plochy, nejsou žádné zákonné regule, které by stanovovaly výšky budov, koeficienty zastavěnosti, podmínky pro vybudování parkovacích míst a podobně. Toho prý využívají investoři, kteří realizují developerské projekty bezohledně a podle místních se stává Tbilisi místem nevhodným (tedy některé jeho části) pro život.
Staré Tbilisi, dříve známé jakoTiflis, je krásný kout města, plný malých uliček s domy s balkóny, kostely, bazary, stylovými kavárnami a restauracemi a i když už v listopadu bylo chladno, překvapilo nás, jak jsou všechny zahrádky dlouho otevřené a zaplněné. Zkrátka v novém i starém Tbilisi to žije.
město čisté
Nejen Tbilisi, ale i Mtskheta nás zaujala svojí čistotou. Už pohledem z taxíku z letiště do Mtskhety jsme s Jitkou pozorovaly, že jsou chodníky i silnice velmi uklizené a viděly jsme zametače, kteří je koštětem z proutí ještě za tmy zametají. I v Tbilisi jsme marně hledaly okem nedopalek na chodníku, psí exkrement nebo pohozený papír. Neděláme si iluzi, že jsou tady i špinavá místa a že je mimo centrum a možná i ve dvorcích domů, kolem jejichž hezkých fasád procházíme někde binec, ale na to, jak je to město veliké, kolik z něho jsme prošly a chodily jsme v něm v každou denní dobu až do půlnoci, konstatujeme, že je to velice čisté město. Sprejery tady taky mají, ale zjevně se vyřádí na určených plochách, poničené fasády historických budov v centru nebo na okraji jsme nezahlédly.
město psů
V Tbilisi prý žije několik desítek tisíc toulavých psů a jsou skutečně všude. O psech píšeme víc v kapitole Psi v Gruzii. Po psech není žádný nepořádek na chodnících, jejich štěkot přehlušuje hluk aut a jiných ruchů ve městě, psi jsou tady – myslíme ti bez domova nevtíraví a poměrně lhostejní k okolí. Dobře vědí, kde dostanou najíst a napít, většinou je to několik míst v ulici – krámky, bistra, restaurace, pekárny a ty si obcházejí a v mezidobí spí. Rozhodnou se usnout kdekoliv a nikdo je nevyhání.
město zajímavých památníků
- Kolo
Tuhle sochu kola prý nechal postavit prezident Saakashvili, který chtěl vystavět cyklostezky ve městě a asi už před lety byla automobilová doprava v Tbilisi nesnesitelná a nebo byl prostě jen cyklo fanda. Nicméně cyklostezky tady nejsou, je někdy o život i jen přecházet silnice i když po vyznačeném přechodu, ale bez semaforů, auta tady automaticky nedávají přednost chodcům a když je to čtyřproudovka, je to vážně boj.
2. Fontána
Tenhle nedostavěný monument byl zamýšlený nejspíš jako monstrózní kaskádovitá fontána a nepochybně by to byla mimořádná podívaná na vodu přepadávající z hora od sochy dolů směrem k parku, kde by vše vyvrcholilo podívanou na možná i osvětlenou fontánu. No, některé části stavby jsou už zdemolované, dostavba, dojde li k ní někdy, se dost prodraží.
město výhledů
Na kopec Mtacminda, ze kterého je velmi hezký výhled na celé město, se dá vyjet lanovkou anebo dojít pěšky. Ta podívaná za to stojí, za nás je jasně lepší jít pěšky, cestou toho člověk ještě hodně uvidí.
město paneláků
V každém velkém a větším městě na světe stojí paneláky a není panelák jako panelák. Tady v Tbilisi mají tyhle domy své specifikum. Ta zajímavost je v tom, že se tyto stavby prodávají na bytové jednotky ještě ve stavu tzv. skeletu, tedy hrubé stavby a lidé si byty postupně sami dostavují. Opět se tady projevuje neexistence nějakého stavebního zákona s povinností jeho dodržování a tak je běžné, že každý si použije jiná okna, svévolně zděné příčky zbourá a jiné postaví, prý takhle jeden dům už spadl, protože z něho udělali obyvatelé stavebními zásahy ementál. No a že před takovými bytovými domy stojí zaparkovaná auta typu Tesla, není zas až takovým paradoxem. Vozový park v Tbilisi je na velmi vysoké úrovni.
město divadel
Loutkové divadlo – nachází se ve staré části města
Národní divadlo
A sídlí také Gruzínský parlament
Jak se dopravovat po Tbilisi
Pěšky
Určitě nejlepší varianta, když jste jako turista. Poznáte město nejlépe, navíc je zde velmi bezpečno a můžete chodit do nočních hodin zcela bez obav. Tohle město nespí a neustále lidé někam chodí a chodí tu hodně a chodníky jsou plné lidí a bistra a restaurace a obchody jsou otevřené dlouho do noci a proto je ve městě pořád živo.
Autem, autobusem nebo Boltem
Je to prašť jako uhoď – prostě šílené cestování s ohledem na hustou dopravu na silnicích a časté a nekonečné zácpy. Velké magistrály o pěti ale i šesti pruzích vedou kolem města i skrz, a ani v noci není na silnicích klid. Klasicky v ranních hodinách a potom v podvečer, kdy lidé jedou z práce je jízda autem doslova krok sun krok a co běžně trvá deset minut, jede člověk hodinu. No, je to zkrátka stejné jako v každém jiném městě.
ad Bolt
Bolty tu fungují výborně a taxi služby jsou o dost (až o dvě třetiny ceny levnější než v Česku), dokonce aplikace překládá řidiči vaše vzkazy do gruzínštiny.
Metrem
To musíš poznat, jízda metrem je ráno mezi osmou a desátou a pak večer mezi šestou a osmou fakt o život. To se slušnost nenosí a musíš se prodrat do vagónů hlava nehlava.
Metro je velmi podobné našemu. Oproti českému metru mají v Tbilisi turnikety, takže zde nehrozí potkat revizora. Stanice jsou delší a je to velmi čistý prostor a jedné věci jsme si všimly – lidé se nemračí a působí po ránu svěže. No, zkrátka náš dojem :-).
Za neomezený lístek jsme zaplatily pro dvě osoby 4 lari, což je v přepočtu našich 48 korun. Lístek není papírový, ale plastová kartička, na kterou může cestovat i víc lidí najednou. S ohledem na neskutečně husté zácpy na silnicích je to nejen oproti cestování autem, ale i autobusem nejlepší způsob přepravy po městě.
Jak je nebo není Gruzie drahá
Ceny v Gruzii jsou o poznání nižší než v Česku a jsou zde rozdíly mezi cenami ve městě nebo na malé vesnici.
Měna je lari a označuje se GEL (CZK). 1 lari je našich 8 korun. V místních ochodech jsou ceny nižší než například v obchodech řetězce SPAR a lze v nich nakoupit i výrobky lokálních značek, které jsou o dost levnější než ty z dovozu. Nejlevněji lze nakoupit v malých domácích obchodech, kde je nabídka omezena jen na čerstvé lokální potraviny – sýry, ovoce, zelenina, vejce a pečivo.
Fotografie ze samoobsluhy v Saguramu – ceny si vynásobte osmi
Možnosti stravování v bistrech nebo v restauracích jsou veliké. Gruzínci rádi jedí své kvalitní jídlo, na každém rohu je bistro nebo malá restaurace, kiosek s možností nakoupit si jídlo s sebou, a ceny jsou opět rozdílné stejně jako všude jinde na světě v závislosti na lokalitě. Ve velkém městě jako je Tbilisi se lze najíst za velmi rozumné ceny stejně jako lze natrefit i na místa pro turisty, kde jsou ceny srovnatelné s našimi a jsou to restaurace, kde je prázdno a kam místní nechodí.
Příklad 1. Jídelní lístek z restaurace v Mtskhetě
Příklad 2. Jídelní lístek z restaurace v Tbilisi
Gruzínská kuchyně
Popsat jedním slovem gruzínskou kuchyni lze – vynikající, ale není to dost. Protože jídlo je v Gruzii opravdovým zážitkem a to ať ochutnáte cokoliv.
Recepty gruzínské kuchyně jsou velmi rozmanité, jídel v každém menu restaurace a bistra lze najít hodně, ale jsou pokrmy, které jsou nejvíc typické a člověk je MUSÍ ochutnat :-).
1) KHINKALI
tradiční gruzínský knedlík plněný mletým masem s petrželí a koriandrem. Zajímavostí je způsob, jak se Khinkali jí. Nejlépe rukou, k čemuž vám i nabídnout v restauraci rukavice, (ale kdo by chtěl jíst v rukavicích:-)), nebo si můžete knedlík nabodnout na vidličku a druhou rukou přidržovat jeho spodní část a to celé z toho důvodu, že v knedlíku je kromě masové náplni i vývar a při jeho rozkrojení na talíři by celý vytekl. No, potvrzujeme, že jezení není tak složité a minimálně u druhého knedlíku už vývar nevyteče a společně s každým soustem jej konzumujete.
p.s. pokud budete chtít ochutnat gruzínskou kuchyni, vyzkoušeli jsme pražskou restauraci Gruzie restaurant a potvrzujeme, že jídlo chutná naprosto autenticky, i vína jsou z Gruzie, jen jsou díky nákladům na dovoz o něco dražší
2) KHACHAPURI
placka plněná se sýrem
3) BADRIDŽANI A PCHALI
gruzínské předkrmy: lilek plněný pastou z ořechů a ze semen z granátových jablek a pomazánky z vlašských ořechů, červené řepy, špenátu, petržele a z mrkve
4) ČURČCHELA
sladký pokrm z ořechů v hroznové šťávě. Tahle dobrota se prodává na každém rohu, je výtečná a vyrábí se mnoha variacích. Výslednou chuť ovlivní druh ořechů a víno, které se použilo.
Ulice jsou plné malých pekáren, které mají v oblibě také psi, kteří si sem chodí pro pravidelnou baštu:-). Ulice voní pečivem a sýrem, který se používá do mnoha variant KHACHAPURI. Všechno je velmi dobře ochucené, okořeněné, maximálně mírně pikantní – tedy ne pálivé, čerstvé, nápadité, lehce exotické, syté, ne mastné, a velmi barevné! Základem je zelenina všeho druhu, koření jako je koriandr a česnek, kvalitní sýry, mleté maso hovězí a vepřové, brambory, fazole, ořechy a ovoce.
Také se v Gruzii hodně griluje a kdo by neznal ŠAŠLIK, nakládá se zelenina všeho druhu a když je tabule velmi bohatá, obsahuje různé druhy sýrů a pomazánek z nich a také pečené brambory s restovanou cibulí.
Přejeme Gruzii co nejméně zahraničních fast food řetězců a ať si zachovají svá místní bistra, obchůdky s prodejem lokálně vypěstovaných potravin a potvrzujeme, že žádná kobliha z Dunkin Donuts nepřekoná lahodné gruzínské moučníky!!
Gruzínské víno – je mimořádné a bez přidaného cukru!!!
Gruzínci jsou velmi hrdí na svoje víno a po právu. Je lahodné, bez přidaného cukru, je chuťově pestré a vyslechli jsme, že prý pět mužů za večer vypije dvacet lahví vína, samozřejmě s konzumací dobrého jídla. A my věříme, že je to možné :-). To víno se pije samo. Vinotéku najdete v každém menším městě na každém rohu a většina restaurací vám podává své vlastní víno. Pokaždé mělo bílé víno, které my jsme pili, jinou barvu. Jednou velmi světlou, jindy tmavě, a jindy zase až červenou, stejně to bylo pořád bílé víno z hroznů, bez přidaného cukru a hlava po něm nikdy nebolela.
Gruzie je velmi úrodný kraj snad na všechno co roste pod zemí i nad zemí a na stromech a víno dovedou vyrobit z každého druhu ovoce. My jsme ochutnali borůvkové, ostružinové i víno z granátového jablka a každé bylo vynikající. Víno se pěstuje všude, doslova, dokonce i na balkonech domů v Tbilisi. Hrozny vína jsou i nedílnou součástí každého menu jako dezert společně s dalším ovocem. když už zmiňujeme granátová jablka, jsou zde velmi rozšířená, rostou na každé zahradě, pracuje se s nimi hodně i při přípravě a ozdobě jídel. Škoda, že u nás už z důvodů nákladů na dovoz jsou vína z Gruzie drahá, ale v Gruzii strojí v obchodě lahev dobrého vína 10 GEL, dvě deci v restauraci v průměru 8 GEL.
Jak se v Gruzii domluvit a gruzínské písmo
Byli jsme překvapení, jak dobře se v Gruzii domluvíme anglicky a to nejen ve městech. V Tbilisi snad opravdu každý mluví alespoň trochu anglicky, většina (a nejen mladých lidí), kteří pracují ve službách jako jsou obchody, restaurace a hotely mluví velmi dobře. Ale neměli jsme problém se domluvit ani v horách, kde jsme se ubytovali uprostřed ničeho. Pochopitelně v malých vesnicích to bude asi jen o gruzínštině a ruštině, ale snaha místních lidí s vámi komunikovat a jejich vstřícnost překoná každou jazykovou bariéru. My jsme se o lámanou ruštinu také snažili, bohužel, moc si toho ze školy nepamatujeme, ale jistě bychom se rozmluvili, být tady déle.
I ukazatele a cedule v lese jsou přepsané do latiny a neztratíte se.
A když jsme potkali pasáky nekonečného stáda ovcí a koz a ti nás potřebovali instruovat, co máme dělat, abychom zůstali v bezpečí před jejich psy, stačili k tomu bohatě jen jejich gesta rukou a naše kývání hlavou na důkaz, že rozumíme.
Každý produkt, každá cedule nad obchodem a každý název ulice je dvojjazyčný (gruzínsky a anglicky nebo přepsaný do latiny) a i k účtence za zboží, která je v gruzínštině dostanete druhou v angličtině. Gruzínské písmo je oku malebné, ale po delším dívání jsme měli pocit, že vidíme ve 3D :-). Gruzínština je specifická i na výslovnost a trochu se v ní i sem tam chrochtá.
Ambasáda České republiky v Gruzii
Věděli jste že?
– ambasáda České republiky má svou vlastní budovu v Gruzii od roku 2005 (do té doby sídlilo velvyslanectví v pronajatých prostorách)
– budovu vlastní Česká republika a navrhl ji architekt Jan Bočan
– sídlí v ní také další subjekty jako je ČRA a další
– odehrávají se zde mnohá setkání nejen pro české občany žijící v Gruzii, kterých je zhruba sto – jde o počet občanů, kteří jsou v kontaktu s českou ambasádou, skutečný počet se může lišit
– v hlavní společenské místnosti je vystavený klavír operního pěvce Josefa Navrátila, který byl známý v Gruzii pod jménem Ratili.
Josef Navrátil, původně učitel, později absolvent pražské konzervatoře, po několika letech v angažmá na českých operních scénách vyjel na zahraničí turné a v roce 1880 kdy vystupoval v Rusku také poprvé zavítal do Tbilisi. Gruzie mu učarovala a rozhodl se sem přesídlit natrvalo. Později za ním přijela i jeho žena s jejich pěti dětmi. Navrátil se stal sólistou v opeře Tbilisi. Nadchly ho gruzínské tradiční folkové písně a společně s Lado Aghniasvili založil první profesionální sbor. Později v roce 1888 založil vlastní sbor, se kterým absolvovali turné s repertoárem sta písní a popularizoval gruzínské folkové písně. Některé písně upravil a jiné sám podle dochovaných hudebních zdrojů napsal. V roce 1908 byl jmenován čestným členem filharmonické společnosti Tbilisi. V roce 1910 byl jmenován čestným členem hudebního sboru Santuri.
Při společném setkání na ambasádě, kam nás doprovodila i naše kolegyně Tatiana, jsme si povídaly s panem velvyslancem a s jeho milou kolegyní Janou Zellingerovou o Gruzii a dozvěděly jsme se od nich hodně zajímavého. Řeč byla o Charitě Česká republika a o práci Caritas Georgia a pobočky Caritas Czech republic in Georgia, které, jak nám naši hostitelé potvrdili, obě zanechávají v Gruzii velikou stopu. My jsme vyprávěly o našich zážitcích z treku do Sagurama a Vejiny, o blogu Kdy, když ne teď a slíbily jsme poslat odkaz na tenhle náš příspěvek o Gruzii :-).
Děkujeme za pozvání a milé přijetí panu velvyslanci Petrovi Kubernátovi, který byl čestným hostem oslav 30. výročí Caritas Georgia.
Psi v Gruzii
Před cestou do Gruzie jsme měli povědomí „jen“ riziku setkání s kavkazskými psy, kteří hlídají stáda ovcí a koz a mohou být útoční. Krátce přes odletem nás informovala kolegyně, že když ona navštívila Gruzii, cestou ke klášteru Džvari potkala pokousané turisty z Francie. Po příletu do Tbilisi jsme na letišti viděli toulavé psy a od té doby už pořád. Naše psí příběhy jsme popsali v kapitole trek a naštěstí jsme v Gruzii strávili dost času (týden) na to, abychom navnímali a vypozorovali a doptali se na všechno, co nás zajímá ohledně psů v Gruzii. Psi vás budou provázet od prvního dne vaší návštěvy téhle země a my jim chceme věnovat samostatnou kapitolu – zaslouží si to, stejně jako Gruzínci.
- čipovaní psi – poznáte je podle toho, že mají žlutý kulatý čip v uchu a značí, že je pejsek kastrovaný a očkovaný – podle informací z google i podle vyprávění místních proběhla před několika lety mohutná akce jedné ze zahraničních neziskovek na podporu psů žijících na ulici. Program prý už skončil.
- psí bezdomovci – potkáte je v malé vesnici, v malém městě a nebo v Tbilisi, jsou opravdu všude a překvapí vás, že nevypadají hubeně ani hladově. Naopak, mnozí jsou skutečně až tlustí.
- psí tuláci – mají tendenci se připojit k člověku a jít s ním na zcela neznámé místo, odkud putují zase jinam a často s jinými lidmi.
- psi v horách hlídající stáda – jsou to typičtí kavkazští psy, mají většinou bílou a lehce šedou barvu, špičaté malé uši, huňatý kožich, možná působí roztomile, ale zdání klame, jsou to tvrdí obranáři ovcí a koz, se kterými putují přes hory společně s pastevci, kteří je dovedou ovládnout. Jako obranu proti těmto psům místní do hor s sebou nosí zvukovou pistoli na odehnání a někdy i skutečnou, to prý hodně na severu Kavkazu, kde žijí i vlci
- vztah Gruzínců k psům – Gruzínci mají psy rádi a chovají je hodně jako domácí mazlíčky. Je to sice kontrast, když uvidíte načančané domácí psy, ty malé i v teplých dečkách při venčení a kolem nich běhají ti toulaví, ale na ten pohled si brzy zvyknete a je třeba si uvědomit i to, že mnoho Gruzínců psy z ulice adoptuje a to buďto tak, že si takového psa vezmou domů, nebo ho sice ponechají žít na ulici, ale dávají mu potravu a vodu. Psí bezdomovci ve městech dostávají najíst v každé restauraci, v obchodě, v bistru, před mnoha obchody je miska s vodou a psi nejsou ani trochu agresivní. Neviděli jsme chovat se Gruzínce k psům volně žijícím jakkoliv ošklivě, spíše naopak. Neodhání je, psi si leží a spí a chodí si kde chtějí, vy je musíte překročit, obejít, když si chcete sednout například na venkovní zahrádku, psi jsou zkrátka velmi tolerováni a vy musíte přijmout, že tenhle jev psích tuláků a bezdomovců patří ke koloritu Gruzie. Psi se pohybují volně, přebíhají malé i velké silnice, pohled na tohle vás bude děsit, ale zjistíte, že i takovému prostředí se psi dovedli přizpůsobit.
mějte na paměti:
– že psů je lepší si nevšímat. Pořád jsou to zvířata s velkými zuby a často jsou to psi opravdu velcí a mohou být útoční, pokud je nějak nebo něčím vyprovokujete (viděli jsme psa, který po ránu okusoval velkou kost, kterou dostal z místní restaurace a ohnal se po jedné kolem jdoucí paní, která šla příliš blízko k němu a on si bránil kost).
– psi na vesnicích si brání svá teritoria, jakým jsou okolí domů, jejichž obyvatelé jim poskytují jídlo a vyštěkávají každého kolemjdoucího, především pak jiného psa – vetřelce. Pokud budete procházet ulicí nebo prostranstvím a začnou za vámi vybíhat psi a štěkat na vás, nevšímejte si jich, nedávejte najevo strach, neutíkejte, prostě jen jděte rovnou za nosem
– psi ve městech se chovají jinak než psi na vesnicích, jsou daleko víc zvyklí na davy lidí, kteří se ve městě pohybují a neštěkají na vás, vlastně si vás vůbec nevšímají
Žánrovky
Příroda
Tbilisi
Mtskheta po ránu
„Naši“ psi ze psích příběhů
