Cyklovandr – z CHKO Třeboňsko přes Novohradské hory a krajinou podél řeky Malše – červenec 24

Vyrážíme tentokrát tři Chariťáci (3xJ), Jakub, Jitka a Julie na třídenní vandr na kolech. Nějaké větší nebo menší cyklistické okruhy v rámci jednoho dne už máme každý za sebou, ale několika denní výlet se spaním po cestě, to je pro Jitku s Julií poprvé. Iniciátorem byl Jakub jakožto nadšený kolista a s Jitkou naplánovali trasu přes Novohradské hory, které ani jeden z nás nemáme prochozené, ani projeté autem, natož na kole. Je středa 7:15, Julie s Jitkou se setkávají na Hlaváku, Jakub se přidává ve Veselí nad Lužnicí v půl desáté, kde náš Charitní cyklovandr začíná :-).

Pěkných zážitků i cenných zkušeností jsme nasbírali hodně, a jestli vás budeme inspirovat k návštěvě Novohradských hor, které ještě nejsou komerční masovou turistikou postižené, tak vám přejeme hezký výlet a ať už pěšky nebo na kole, užijte si váš čas v tomhle krásném kraji. Třeba vám naše informace sepsané do několika samostatných kapitol budou k užitku. Přejeme pěkné putování a pamatujte, že Kdy, když ne teď @kdykdyzneted

Kapitoly:
1. Trasa
2. Počasí
3. Spaní
4. Cesta a terén
5. Pamětihodnosti a zajímavá místa
6. Výbava

Kapitola 1 – trasa

Máme plán dojet z Veselí nad Lužnicí přes Stráž nad Nežárkou, České Velenice, Nové Hrady, Dolní Dvořiště, Český Krumlov s výhybkou kolem Kleťě v Blanickém lese až do Budějovic. Celková trasa nám vychází na 211 kilometrů.

První den už děláme změny v trase a potvrzujeme si, že musíme být flexibilní, abychom si to pořád užívali a nestresovali se zbytečně tím, že lpíme na tom původním. Díky tomu, že jsme na konci dne nestihli zastávku v Nových Hradech ještě před příjezdem do kempu (snad že jsme měli moc mezi zastávek :-)) jsme do Nových Hradů jeli až další den. Přesto první den ujedeme celkem neuvěřitelných 99,9 km. Když to počítáme večer v Autocampu Veveří, sami tomu nechceme věřit a zvažujeme, zda ujet posledních sto metrů kolem kempu, aby nám to hodilo tu stovku, ale nakonec se rozhodneme nechat to na tom sympatickém čísle bez stovky stovka. Jakub ale přes sto kilometrů ten den dal, protože dojel ještě 150 metrů na nádraží ve Veselí nad Lužnicí od zaparkovaného auta :-). Všichni jsme spokojení.

Druhý den po snídani v kempu vyrážíme do Nových Hradů, kde si u kafe v podzámčí plánujeme změnu trasy – pojedeme přes Dobrou Vodu a Hojnou Vodu a potom se napojíme na původní trasu. Čelíme hodně kopcům a převýšením až do 922 m.n.m., což nás slušně zpomaluje, dokonce na průměr 6 kilometrů v hodině a ani z kopce dolů přes složitý terén nemůžeme jet o moc rychleji. Pořád se držíme plánu a ještě kolem čtvrté odpoledne věříme, že stihneme dojet do kempu „Jednička“ u Vltavy včas. Když si ale dáme pauzu na krásném místě Baronův most necelých 7km před Pohorskou Vsí, kde se najíme s vědomím, že už další občerstvení po cestě nebude, vyhodnocujeme situaci a zvažujeme, zda za:
a) dojet do Kaplice, stihnout si nakoupit jídlo na večer a přespat někde na divoko, nebo
b) dojet do cíle u břehu Vltavy u Nahořan, kde na mapy.cz to ukazuje kemp, avšak do kterého dojedeme asi už za tmy a o dost více utahaný. Rozhodneme se nakonec pro ještě jinou variantu, která se nám jeví jako bezvadný kompromis. V necelých deset kilometrů vzdálené vesničce Malonty vidíme na mapě vidličky a nože, takže se rozhodneme dojet právě tam, najíst se a najít si místo pro přespání na divoko. Druhý den našeho vandru po dojetí do Malonty máme v nohách 60 kilometrů.

Že to pro nás znamená lehce upravit trasu na třetí den víme, zkrátka oželíme Český Krumlov a Blanický les a pojedeme rovnou do Českých Budějovic, což i tak představuje pěkných 45 kilometrů a s jistotou, že stihneme vlak do Prahy v 14:15.

Potvrzujeme si, že je fajn a vlastně nezbytné nelpět na původním plánu a být přístupní změnám a variacím, protože cesta je cíl. Oproti původnímu plánu jsme se co do počtu kilometrů odchýlili minimálně a máme na konci v nohách našlapáno hezkých 205 kilometrů. Nemrzí nás ani trochu, že jsme neviděli Český Krumlov, „to si můžeme naplánovat napříště.“

Poznámka: po celou dobu jsme jeli a kontrolovali trasu na mapy.cz, je dobré stáhnout si mapu offline, občas není signál. Vždycky je důvod si cestu trochu upravit, pozměnit, protože na vás dolehne hlad, nebo chcete vidět pěknou pamětihodnost v okolí a nebo chcete namísto silnici dát přednost jízdě v terénu a podle sil vyhodnotíte, zda vám větší kopec i tak za to stojí.

Kapitola 2 – počasí

Předpověď na první den byla taková vachrlatá. Mělo pršet ale pořád byla možnost, že tomu můžeme unikat, nikoli uniknout, ale vytrvale unikat a jestli úspěšně, záviselo trochu na štěstí a na tom, jak budeme dobře plánovat zastávky. Jitka to okomentovala, že „pojedeme doslova na hranici mraků“, a kontroluje neustále předpověď na aktuálním místě čemuž my přizpůsobujeme délku zastávek tak, abychom mraky předehnali nebo si počkali, až se vyprší a my se posunuli za sucha dál. Při výjezdu z Prahy pořádně lilo, a tak jsme přibalili pláštěnky na batohy a naštěstí zbytečně. Vážně máme kliku a první den jedeme na hranici černých mraků, ale celý den pod sluníčkem. Předpověď na další dva dny už slibuje sluníčko bez deště.

Kapitola 3 – spaní

Stan s sebou nevezeme, jen plachty na ochranu před případným deštěm nebo rosou. Podle plánu chceme spát v kempech, nebo v případě potřeby i na divoko. Nakonec dojde na obojí.

První noc přespíme v kempu Veveří, s bezvadným zázemím – umývárny, kuchyně otevřená až do jedenácti večer, s barem otevřeným ještě déle, komunitní ohniště i „erární“ kytaristi. Stíháme si připravit spaní v lese ještě před setměním, ale je to už jen tak tak, po sto kilometrech s několika zastávkami přijíždíme do kempu před osmou večer. Na to, že jsou prázdniny v plném proudu, není kemp plný. Je tu několik rodin s dětmi, které spí buďto v chatičkách nebo v rodinných velkých stanech, taky je tu několik motorkářů, kteří podobně jako my přespí jen jednu noc a pokračují ráno dál.

Druhou noc už si vyzkoušíme spaní na divoko. Protože jsme pozměnili trasu, nemáme na konci dne po cestě kemp a tak hledáme místo šikovné pro přespání. Od původního plánu přespat pod vesnicí Malonty u rybníka ustoupíme, nebylo to tam moc pěkný, a když večeříme pizzu v sympatické hospodě u fotbalového hřiště a máme všichni výhled na rampu pro skejty za hřištěm, pronese Jitka, že „to by bylo parádní přespat pod tou rampou, rozhodně by na nás nepršelo“, a i když víme, že pršet v noci nemá, líbí se ten nápad nám všem. „No, měli bychom to tam kousek, nemuseli bychom stavět plachty, to je dobrej nápad.“

Kapitola 4 – cesta a terén

Za 205 kilometrů a dva a půl dne už projede člověk světa kraj, a tak jsme jely skrz lesy, pole, z kopce i do kopce, po silnicích s minimálním provozem a tedy bezpečných, po cestách štěrkových i plných kamení, podél rybníků a pískových lomů, podél krásných chaloupek, Pohořím na Šumavě, kde je opravdu příroda podobná té šumavské, chatovou osadou velmi podobné té na Sázavě, po mostech opravených i v rekonstrukci, přes staré hraniční přechody s Rakouskem a po rakouských cestách, přes náměstí hezkých českých měst s podivnými názvy, kde jsou kavárny otevřené už od osmi od rána a kde dělají senzační míchaná vajíčka a přes oběd v tamních restauracích nabízejí dvě hitovky – pečený hermelín s brusinkami a se zeleninou a smažený sýr s hranolky – dvě nejvíce zde frekventovaná jídla :-).

Kapitola 5 – pamětihodnosti a zajímavá místa

Máme toho po cestě hodně co k vidění a do některých měst a míst zajedeme i mimo trasu, protože tady je historický kostel, tamhle starý hrad, jinde hezká vyhlídka a byl by hřích profrčet to jen na kole s očima upřenýma před sebe. Velmi často opakujeme slovo MALEBNÝ. Tenhle kraj je skutečně takový, ať je to příroda, ať jsou to vesničky, zemědělská stavení, všechno je zvelebené, šťavnaté co do barev stromů a kytek, domy jsou opravené a zahrádky a náměstí opečovávané, zemědělské usedlosti čisté a nabílené, stáda krav na polích doslova pestrobarevná – bílé, hnědé i strakaté krávy pospolu. Je to zážitková jízda, a pokud zrovna nefrčíme po velmi kamenitém svahu dolů, kdy musíme hodně pozorně koukat pod kolo na cestu, můžeme si hlavy ukroutit tím, jak chceme všechno vidět a pokochat se tím. Víme, že ne všechnu krásu především výhledů do přírody lze zachytit na fotografii, přesto Jitka s Jakubem fotí jak vzteklí, protože tomu zkrátka nelze odolat a při pozdějším prohlížení fotek si lehce vybavíme situaci, naši náladu, únavu, vůni okolí i přesnou polohu.

Den 1. (99,9 km)

Lom pískárna
Jako na planetě z vesmírných válek jsme si tady připadali. Voda osvěžující, teplá tak akorát, chodí se sem koupat místní, ale žádná masovka to tu nebyla. Jen několik mladých párů, jedna rodinka s dětmi, jedna rodinka s uštěkanými jezevčíky. Jo a po písku se jede pěkně ztěžka.

Stráž nad Nežárkou – sídlo Emy Destinové

Rakouské město (Gmünd)
Jak se říká, jen na skok :-), my na vjezd do Rakouska. Jedním přechodem tam, druhým zpátky. „Když už jsme tady, zajedeme si tam“. V tom je to kolo fantastický, člověk se na něm přesunuje daleko rychleji, projede, a zase frčí dál. Na náš vkus už moc veliký, těšili jsme se zase zpátky do přírody a menších českých vesniček a měst.

České Velenice – pohraniční město
Co nevyčtete z této cedule na fotografii a píše se tam:
– V rámci mírových jednání v St. Germain (1919/20) došlo k novému rozdělení Evropy. Meziválečné období se vyznačovalo prostupností hranic, v době nacionálního socialismu došlo ke sloučení dříve samostatných obcí, na konci války zde došlo k bombardování, počínaje květnem 1945 došlo k vysídlení původního obyvatelstva a po roce 48 k vybudování železné opony.

Skanzen železné opony
Tohle pohraničí s Rakouskem je jiné, než sudetské. Je zde daleko méně zaniklých vesnic, je zde daleko více připomínek doby železné opony. Jsou to udržované památníky ať už formou skanzenů, nebo cedulí vysvětlujících historii. Byla to poslední zastávka před naším dojezdem do kempu Veveří.

Den 2. (60 km)

Zámek Novohrady
Tak nejprve káva v podzámčí, potom prohlídka areálu. Opět jsme už poněkolikáté vyslovili to slovo – malebné.

Dobrá voda u Nových Hradů – Kostel Panny Marie Těšitelky
Krásně renovovaný farní kostel v samém srdci Dobré vody, sousedící s Hojnou vodou a kde si místní čepují dobrou vodu z pramene vyvedeného přímo před klášterem. „Tohle není ta dobrá voda z obchodů, ta je odjinud„, uvědomil nás jeden pán.

Hraniční přechod Hirschenweis
Novohradské hory lemují rakouskou hranici a tyhle pozůstalé hraniční přechody hluboko v lese v nás vyvolali údiv. Je to zvláštní pocit moci si projet tahle místa na kole, na kterém se člověk cítí svobodně, protože si může dojet kam chce.

Rakouská cyklostezka
Tady jsme nezvládli pořídit fotku té pekelné cesty, když jsme se řítili z kopce dolů, plného ostrých kamenů, mezi kterými jsme manévrovali s prsty na brzdách, až nám zbrněly do necitlivosti. Rovné cesty jsou na rakouské straně posypané štěrkem, ve kterém se jede stejně špatně jako v písku, a cesty z kopce posypané ostrými kameny. To jsou naše vjemy z toho mála, co jsme za hranicemi projeli. Ale ty hraniční přechody schované v lese, ty nás bavily.

Hraniční přechod u býv. Stříbrné Hutě, přes potok Popelnice, který tvoří část hranice
Nádherné malebné místo, které nás ohromilo svojí fotogeničností. „Tady by se snad daly natáčet pohádky!“ Zeleň, potok, stromy, všechno na malém prostoru, kterému dominovala cedule s naším státním znakem a všechno to krásně osvětlovalo sluníčko prostupující skrze stromy. On ten pohyb, jakýkoliv, člověka uvede do stavu takové euforie, že se pak lehce rozněžní nad krásou všeho, co vidí kolem a že je toho tolik hezkého v té naší zemi.

Kostel Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě
Mimořádně zajímavé místo. „Tak trochu jiný kostel“, shodli jsme se. Kostel byl vystavěn v závěru 18. století. 30. května 1999 se věž a loď kostela zřítila. Kromě obvodových zdí zůstal zachován presbytář

Den 3. (45 km)

Hrad Pořešín
Dorazili jsme příliš brzy před otevírací dobou, (která je v 10 hodin), takže jsme hrad viděli jen skrze plot, ale vypadalo celé místo velmi hezky. Na plotě pověšené plakáty zvaly na hudební i divadelní akce, které se tady pořádají, za plotem vykukovala cedule hospody, takže určitě obhlídka hradu Pořešín stojí za to. Vždyť právě z tvrzí hradů jsou tak hezké výhledy.

Křížová cesta
Tak jako všechny objekty, které jsme viděli po cestě, jsou i tyhle památníky a kapličky postavené po křížové cestě krásně renovované.

Vyhlídka na hrad Velešín

České Budějovice
Hezké velké město, ke kterému máme vztah i proto, že zde sídlí jedna z diecézí Charity ČR. A tady náš cyklovandr končíme. 205 kiláků a hurá na vlak. „Bylo to bezvadný.“ „To teda jo!“

To Jakub byl ten lodivod, který podrobně nastudoval pro naší výpravu předem všechna hezká místa, která musíme vidět. Jestli jsme si zajeli pár kilometrů sem nebo tam bylo jedno, od toho slouží skvěle mapy.cz, aby si člověk hlídal cestu do cíle, a že to nemusí být ta jedna jediná možná cesta, dobře víme.

Kapitola 6 – výbava

Výbavu vezeme co nejúspornější.
– Doplňky na kolo nezbytné – pumpička, náhradní duše, nářadíčko, zámek a pro vedoucího výpravy je nezbytný cyklodržák na mobil ( v našem případě pro Jakuba)
– Batoh na záda – který je pohodlný a s malým bederním pásem
– Pláštěnku na batoh, spacák, karimatku, láhve na vodu, plachta pod i nad pro spaní, plecháček, malý vařič, tuhý podpalovač, power banku, čelovku
– Větrovku, dlouhé kalhoty na noc, náhradní oblečení, hygienu
– Hotovost!!!!!! Ani v kempech, ani v restauracích po cestě, nikde neberou karty

Poznámka:
Taky lze využít jednu vychytávku – dětskou sedačku jako nosič batohu :-), Jakub vyzkoušel a funguje to.

Známe pohraničí Sudet, které jsme už docela solidně prochodily (Jitka a Julie) pěšími vandry (vizte naše předchozí příspěvky) a tak vnímáme, jak je tohle pohraničí s Rakouskem jiné – je velebné, udržované, plné restaurací a bister a kaváren a kempů a hospod. Nemuseli jsme vozit zásoby jídla na vaření si po cestě, protože bylo kde se zastavit na polívku, na kafe, na pivo, na vinný střik. Jsou to historické jiné události a geograficky jiné podmínky těch míst, které určily jejich současný charakter a podobu. Je důležité cestovat po té naší hezké zemi a poznávat a vnímat a porovnávat a v neposlední řadě uvědomovat si historii