Doslova na skok do Českého středohoří – ale stálo to za to
Suma sumárum:
🏃♀️🏃♀️velmi fit procházka (musely jsme stihnout vlak)
🍒zralé a vynikající třešně už na konci května
🐞probuzení brouci
🌄krásná krajina v Českém středohoří
konec května 2024
„Hele, víš co je speed-walking?“
“ No asi rychlá chůze, ne asi!“
„Jo, dokonce je to samostatná disciplína.“
Dnes to je mini-rychlo-vandr, přeci jen víkendy se plní potřebou zahradních prací či jinými plány. A nás už za měsíc čeká pouť dlouhá, takže ještě aspoň jeden trénink tam šoupnem, chceme držet rytmus aspoň jeden vandr za měsíc. A vandr, i když jednodenní nebo půldenní, musí pro nás splňovat další podmínku, a sice, jízdu vlakem a když nelze jet vlakem, tak autobusem. To je potom vandr kompletní a je tomu tak i dnes. Ráno vyrážíme z Hlaváku směr Lovosice. Hodinka a půl cesty, snídaně připravená doma snězená ve vlaku, pokec a krajina ubíhající za oknem. Pro nás senzační začátek výletu.
Z Lovosic vede cesta krásná mimo značku vysokou trávou třešňovým sadem. A vskutku, třešně už jsou zralý a sladký. „Jen pak koukni ještě jestli tě neochutnalo i klíště.! Brouzdání vysokou trávou a jarní parno je ideální líheň pro tahle zvířátka, co umí potrápit.
A kromě třešní nás ještě nutí zastavit se brouci, kteří se nám lesknou pod nohama a je jich hodně. Chvilku je pozorujeme a při chůzi se snažíme žádného nezašlápnout. Nemůžeme si vzpomenout na správné slovo, které by vystihlo jejich barvu – lahvově zelená? modrozelená? kobaltová? A to se nám děje často, že při chůzi jako by hlava vypínala a i když mluvíme hodně, často pozorujeme, že hůř formulujeme věty a nenacházíme hned vhodná slova. Říkáme tomu, že hlava se ždíme.
Kolem Lovoše vejdeme do vesničky Boreč, která je půvabná, ale dominuje jí zámek, ze kterého je na první pohled ruina. Ovšem pozor, všímáme si, že už má novou střechu, takže očividně dobré věci se dějí. Tentokrát ano, děkujeme státu, že se stará a obnovuje. Přece lepší pozdě než později.
Jak japonský rychlík procházíme kolem vrchu Košťál uličkou zvaná Hrníčková, jak příznačné a na něm stojící zříceninu hradu si musíme nechat „na příště“. Předně nemáme čas a na obloze je pořád mlžný opar, výhledy by tedy stejně byly nijaké na krásně zvlněné České Středohoří. Ale rády bychom se drápaly na vršek dosti strmou cestou, to zase jo.
Na malebné nádraží Třebenice-město přicházíme ve 12:55, odjezd vlaku až za 14 minut takže ještě času dost zklidnit tepovku a otřít bláto z bot.
„My se sem ale vrátíme.“
„Jo, ty kopce si příště vyšlápneme, je tady krásně.“
Ujišťujeme se už poněkolikáté, že se sem vrátíme. Ta zřícenina hradu Košťalov za to stojí stejně tak jako jistě úchvatné výhledy nejen z vrchu Košťál.
A tak jsme tenhle výlet ušly stylem speed-walking, protože jsme byly v časové tísni a došly jsme z Lovosic do Třebenic, přes Lovoš, Boreč a Košťál za 2 hodiny i s trháním třešní. A to naše milované mapy.cz dávají odhad na necelých 13 km hodiny čtyři. Viděly jsme toho i tak dost, dokonce i kulatý kameny. Cestu zpátky ve vlaku prospíme.
