Když Madeira kvete – a když na Madeiře začíná 🌸🏵🌹🌺festival
Madeira v květnu? Za nás nejlepší volba.
Na Madeiru jsme vyrazily s Dášou v květnu – v termínu, který jsme vzájemně „urvaly“ a kdy bylo jasné, že přechod Madeiry po hřebenech s batohem na zádech nestihneme. ALE, uvědomily jsme si jednu věc:-), že si tak užijeme tu krásnou kvetoucí Madeiru, o které jsme zatím jen četly, protože chcete-li poznat Madieru v květu, musíte jet nejlépe v květnu:-)
O dopravních zácpách, přeplněných parkovištích, levádách, kde se člověk sotva protáhne, nebo o turistickém šílenství jsme jen slyšely a četly. Naše květnová Madeira byla ale úplně jiná – místy liduprázdná, klidná, bez front a bez stresu.
Procházely jsme se v tichu, vychutnávaly výhledy a užívaly si ostrov v jeho nejbarevnější podobě. Takže jestli je na tom něco pravdy – ano, Madeira v květnu je prostě top. 🌺
Obsah:
Funchal – hlaní město a co chceš vidět ve Funchalu
Funchal
– Květinová alegorická přehlídka
– Kostel Panny Marie
– Proutěné sáně (Carros de costos)
– Rua de Santa Maria
– Kostel Capela das Almas
São Vicente a co chceš vidět v São Vicente
São Vicente
– Kaple Panny Marie z Fatimy
– Calhau de São Jorge
Sao Jorge a co chceš vidět v Sao Jorge
Sao Jorge
– Praia do Arco de São Jorge
– Praia do Cais
Santana a co cheš vidět v Santaně
Santana
– Rocha do Navio
Levády a co tě v nich čeká
Levády
– Levada PR16 – Levada Fajã do Rodrigues
– PR11 – Vereda dos Balcões
– tunely v levádách
– vodopády v levádách
Pláže na Madeiře a koupání
– Praia do Cais
– Calhau de São Jorge
– Praia do Arco de São Jorge
A ještě něco navíc o Madeiře
Madeira a její architektura
Ubytování na Madeiře
Jak cestovat po Madeiře
Počasí na Madeiře
Jak dobře se jí na Madeiře
Jen my dvě
– a Madeira k tomu! 
Závěr a pár foto žánrovek navíc
Funchal
Začátek ve znamení improvizace (a květin)
Po příletu do Funchalu jsme měly v plánu rovnou zamířit do krásného kempu u moře, kde jsem nám předem zarezervovala pokoj v karavanu. Všechno bylo potvrzené, platba odešla… jenže po přistání na nás na e-bookingu čekala zpráva: kemp je mimo provoz kvůli rekonstrukci a ubytování není možné. No nic, nezblázníme se, že jo – bydlení najdeme, hlavně že jsme tady.
Nejdřív jsme se ale rozhodly neřešit stres a počkaly na autobus do centra Funchalu. Už na letišti nám bylo jasné, že jsme přiletěly ve správný čas – květinový festival byl cítit a vidět úplně všude. Výzdoba, květinové aranže, slavnostní atmosféra… a samozřejmě socha Cristiana Ronalda – jsme opravdu na portugalské půdě a letiště je pojmenováno právě po něm.
První dojmy z Funchalu – klid, barvy a pohoda
Po příjezdu do města jsme byly okamžitě okouzlené pohodovou atmosférou, která tu panovala. Žádné davy, žádný shon – květen je sice už plný barev květinového festivalu, ale hlavní turistická sezóna tu ještě naplno nezačala. Většina návštěvníků přijela právě kvůli festivalu, a tak město působilo příjemně klidně a přívětivě. Pomalu jsme se procházely městem, zastavily se na ovocném trhu a pak zamířily do jednoho z parků. A tady jsme si konečně řekly, že je čas najít si ubytování.
Na eBookingu byla spousta možností – vybíraly jsme hlavně podle ceny a polohy, chtěly jsme zůstat co nejblíže centru, a měly jsme štěstí. Díky last-minute slevám jsme rychle sehnaly fajn pokoj. Takže zase bez stresu, s batohy na zádech a úsměvem na tváři, jsme si užívaly první hodiny ve Funchalu. Do hotelu to byly asi dva kilometry pěšky, a my si ten malý městský trek užily stejně jako všechno ostatní.
Večerní Funchal – klid i život v jednom
Po ubytování v krásném hotýlku na okraji města jsme odložily batohy a vyrazily do nočního Funchalu. A zase – úplně jiná atmosféra, a přitom stejně kouzelná. Cesta z hotelu vedla podél oceánu. Ve městě byl klid, ale i život – v centru hrála hudba, parky byly krásně nasvícené a všechno působilo slavnostně a zároveň poklidně. Uvědomily jsme si, jak moc nás Madeira baví. A druhý den nás čekal velkolepý alegorický průvod ulicemi Funchalu 🌺✨, na který už probíhala v ulicích příprava a byly postavené tribuny pro diváky.
Květinový průvod
Měly jsme opravdu štěstí – mohly jsme zažít slavný květinový průvod, který je vrcholem květnových oslav ve Funchalu. Alegorické vozy zdobené tisíci květin projíždějí podél oceánu a tvoří nekonečný proud hudby, tance a barev. Po obou stranách silnice jsou postavené tribuny pro diváky, kteří chtějí sledovat průvod pohodlně v sedě – my jsme ale zvolily „pouliční režim“ a korzovaly jsme podél vozů, abychom nasály atmosféru co nejblíž. Každý vůz je jiný, každý je dech beroucí. Hudba střídá hudbu, tanečníci všech generací, včetně malých dětí, se smějí, mávají a tančí. Tak tohle je Madeira, říkáme si – a tančíme taky. Nedá se odolat. Atmosféra je nakažlivá, lidé se usmívají, hudba vibruje vzduchem a celé město jakoby se roztančilo.
Květinový festival na Madeiře (Festa da Flor) je každoroční slavnost, která oslavuje jaro a bohatou květinovou krásu ostrova. Koná se obvykle na přelomu dubna a května ve městě Funchal, hlavním městě Madeiry.
Festival zahrnuje velkolepý květinový průvod, během něhož ulicemi projíždějí alegorické vozy zdobené květinami, doprovázené hudbou a tanečníky v pestrobarevných kostýmech. Nedílnou součástí je také stavění tzv. Zdi naděje z květin, kterou tvoří děti jako symbol míru, a řada dalších akcí – trhy, výstavy, hudební a folklorní vystoupení či květinové instalace po celém městě.
Festival je jednou z nejbarevnějších a nejvoňavějších událostí na Madeiře – a skutečným zážitkem pro všechny smysly.
Kostel Panny Marie na hoře (Igreja de Nossa Senhora do Monte) a nachází se v čtvrti Monte nad Funchalem.
💡 Zajímavost:
Právě zde je pochovaný poslední český král a rakouský císař Karel I., který po svém vyhnanství zemřel na Madeiře v roce 1922. Jeho hrob se nachází v kryptě tohoto kostela. Dá se k němu krásně dojet lanovkou z centra Funchalu a pak dojít pěšky nebo popojet autobusem anebo dojít jenom pěšky jako jsme to zvládly i my dvě:-). Cesta pěšky zabere klidně i dvě hodiny, když se budete neustále zastavovat a kochat se výhledy a smíchy se lámat v pase a na vzdálenost je to necelých 6 kilometrů.
Pěšky ke kostelu – a mezi saněmi carros de cesto
Vydat se pěšky ke Kostelu Panny Marie v Monte má jednu velkou výhodu: cestou uvidíte na vlastní oči další madeirskou zvláštnost – slavné proutěné saně (carros de cesto), které startují právě pod kostelem. Po strmé asfaltové cestě ( a pěkně uklouzané!) muži v bílém oblečení a slamáku – tzv. carreiros – přepravují turisty do Funchalu ve speciálních sáních. Je to tradice stará přes 100 let a sledovat to je zážitek sám o sobě. A než se dostanete ke kostelu, máte město jako na dlani – výhledy z Monte jsou prostě nádherné.
Z Monte dolů lanovkou – a večer ve starém Funchalu – v Rua de Santa Maria
Od Kostela Panny Marie jsme se zpátky vydaly dolů lanovkou – jednak kvůli jinému pohledu na město a záliv, a jednak proto, že Dáša lanovky prostě miluje. Navíc jsme při nástupu viděly i depo saní, které je umístěné přímo u lanovky. Dole ve Funchalu nás pak čekaly kavárny, úzké uličky a nakonec skvělá večeře.
Lanovka nás vyložila přímo u oceánu a na dohled od starého města, a tak jsme po pár krocích už kráčely po Rua de Santa Maria – ulici, která je známá jako nejbarevnější galerie ve městě. Dveře domů tu zdobí desítky originálních maleb – říká se, že jich je až dvě stě, a každá je jiná. Od poetických výjevů přes vtipné motivy až po politické nebo snové obrazy. Uličky jsou úzké, dlážděné, plné stolů restaurací a barů, kde to voní po čerstvých rybách, bylinkách a grilu. Ze všech stran je slyšet hudba – živá a festivalová. No jasně, vždyť právě probíhá květinová fiesta!
Kostel Capela das Almas
– se nachází v ulici Travessa das Capuchinhas v městské části São Pedro, v centru Funchalu. Je vytesaná přímo do skalního výběžku a je původem z roku 1781. Ideálně sem zavítejte cestou na kopec Monte, až půjdete ke Kostelu Panny Marie. Capela das Almas patří mezi nejmenší kaple na světě. Podle místní legendy se zde někdo ukryl před atentátem a na znamení vděčnosti vystavěl tuto kapli.
São Vicente
Původně jsme měly v plánu jet po dvou den strávených ve Funchalu úplně jinam. Jenže… ujel nám autobus. A tak jsme prostě otočily plány naruby a podívaly se, co jede jako další. Na Madeiře totiž z Funchalu vyjíždí spousta autobusů a – upřímně – kamkoli člověk jede, má tam co poznávat. Měly jsme jen dvě podmínky: nechceme strávit na cestě v autobusu půl dne a ať je v cíli něco zajímavého poblíž. Nakonec z toho vzešla spontánní volba – São Vicente. Průvodce psal o krápníkových jeskyních a to znělo jako plán. Dojely jsme tedy autobusem odpoledne do São Vicente, což je malé městečko na severním pobřeží Madeiry, zapuštěné mezi horami. Není to žádné turistické letovisko, spíš vesnická klasika – pár kaváren, kostelík, leváda, pár autobusových zastávek – a klid. Co São Vicente proslavilo, jsou sopečné jeskyně Grutas de São Vicente, kde se dá projít lávovými tunely a podívat se pod povrch ostrova, doslova. A taky je tu nádherně upravené okolí, s palmami, květinami a kamennými mostky přes říčku Ribeira de São Vicente, která tudy protéká.
Na okolních kopcích jsou vesničky jako Boaventura nebo Ponta Delgada a přírodní bazény (např. Calhau de São Jorge), které jsou odtud snadno dostupné. Autobus sem jezdí z Funchalu pravidelně a cesta sem je už sama o sobě zážitek – serpentiny, výhledy, moře, útesy, tunely.
Ubytování jsme, jak jinak, neměly předem objednané – a upřímně, v São Vicente se nám zůstávat nechtělo. Městečko je utopené v dolině, žádné výhledy, jen obklopené horami, které ho stíní ze všech stran. Tak jsme si daly kafe, otevřely booking a vyhlédly nejbližší volné ubytko – na kopci nad São Vicente. Jenže… cesta k němu vedla silnicí bez chodníků, samé serpentýny a táhnout se tudy s krosnami bylo nebezpečné. Tak jsme si poprvé zavolaly taxi. A měly jsme štěstí. Řidič byl super, moc příjemný, a dokonce jsme se s ním domluvily i na další den. Ráno nás měl vzít na místa, která jsme si chtěly ještě projít, a nakonec nás odvézt až do Santany, kde jsme si naplánovaly další cíl cesty.
Hotel byl naprosto fantastický. Když nás k němu řidič dovezl, skoro jsme oněměly úžasem – z výhledů, z klidu, a přímo ze zahrady hotelu jsme viděly krásný kostel, který nám řidič doporučil navštívit – prý se k němu dá pohodlně dojít pěšky. A protože na Madeiře se stmívá docela pozdě a bylo teprve něco po páté, vypravily jsme se navštívit kapli Nossa Senhora de Fátima.
Nic na téhle cestě jsme předem neplánovaly. Šlapeme nejprve do kopce, potom ke kostelu po asi sto schodech a přesně v sedm večer docházíme ke Kapli Panny Marie z Fátimy a v tu chvíli odbijí zvony. Kocháme se výhledy, fotíme tu nádheru a zatím ke kapli přichází pár starších Portugalců. Odemknou dveře, vejdou dovnitř, posadí se na židličky… a my zvědavě nakukujeme.
A najednou – jedna paní se otočí k Dáše, podá jí zpěvník a jen řekne: „Zpívej.“
Zůstávám stát a jen si pomyslím: „Zajímavý… dát ho mně, ji ani nenapadlo. Má to Dáša snad napsaný na čele?“
Mše trvala asi hodinu. Kaple je malá, komorní, vešlo se nás tam sotva deset – pár místních a my dvě s Dášou. A Dáša? Ta se samozřejmě přidala. Stoupla si mezi ně a zpívala, jako by tam patřila odjakživa.
Byl to jeden z těch tichých, nenápadných, ale nezapomenutelných zážitků. Venku se mezitím měnila barva oblohy, skrz otevřené dveře kaple bylo vidět, jak se světlo pomalu láme, slunce zapadá za kopce. Chvíle, kdy si uvědomíš, že náhody nejsou jen tak. Na hotel jsme dorazily už skoro za tmy.
Kostel na kopci nad São Vicente je kaple Nossa Senhora de Fátima (také známá jako Capelinha de Nossa Senhora de Fátima nebo Chapel of Lady Fatima
– Leží vysoko na kopci s nádherným výhledem na celé údolí São Vicente a Atlantik – opravdu dechberoucí místo .
– Stavba má věžový vzhled a je poměrně kompaktní, bílá fasáda kontrastuje se zelení kolem
– Vznikla kolem roku 1948 na památku konce druhé světové války.
– K dosažení kaple vede příjemná procházka po schodech – a cesta i výhledy rozhodně stojí za to
Druhý den jsme se těšily na krápníkové jeskyně – Grutas de São Vicente, sopečné jeskyně, které vznikly před cca 890 tisíci lety při výbuchu sopky. Na fotkách v průvodci vypadají magicky – s podzemními chodbami, jezírky a osvětlenými trasami. Jenže, jsou až do roku 2027 uzavřené! No tak se vypravíme na jiná místa a sice dle doporučení taxikáře na pláž Praia de Cais, kde se prý dá koupat a také že navštívíme přírodní koupací komplex Calhau de São Jorge.
Taxikář nás dovezl do vesnice Bonaventura, když už začalo hodně pršet a my jsme zaběhly do prvního bufetu, kde jsem déšť chtěly přečkat. Na řidiče Taxi jsme už měly talefon a byly jsme s ním domluvené, že až si projdeme a užijeme co chceme, zavoláme mu, aby nás dovezl do Sao Jorge. Tohle stojí za vidění a my jsme si jak pláž Praia do Cais tak i přírodní koupací komplex Calhau de São Jorge moc užily. Jsou to klidná místa, vhodné na koupání, ideální pro ty, kdo chtějí uniknout davům a užít si autentický sever ostrova, s dramatickými útesy, zelení a klidným mořem (alespoň někdy 😄).
Praia do Cais
Cestou do São Jorge – změnily jsme plán podle možnosti ubytování – v Santaně, kam jsme původně chtěly jet se nám nic nelíbilo a v Sao Jorge na nás naopak vyskočil na eBookingu krásný dům zarostlý růžemi za fakt dobrou cenu – takže po cestě do São Jorge jsme se zastavily na pláži Praia do Cais. Ale než jsme se k ní vůbec dostaly, strávily jsme skoro hodinu v malém bufetu – venku totiž ohromně lilo. A právě tady se potvrdilo, co se o Madeiře říká: ano, tady opravdu často prší. Ale právě díky tomu je celý ostrov jako jedna velká botanická zahrada.
Když déšť konečně ustal a my se vydaly dolů k pláži, otevřel se před námi nádherný výhled. Praia do Cais byla skoro prázdná, obehnaná vysokými horami. Vstup do moře byl nečekaně pohodlný.
Že na pláži bylo málo lidí, to je pravda – ale rozhodně jsme tam nebyly samy. My… a influenceři. A takovou podívanou jsme opravdu nezažily. Skupinky tvůrců s profi vybavením – stativy, světla, drony, celé inscenační štáby – oblehly tuhle nádhernou pláž a proměnily ji na kulisy pro dokonale naaranžované záběry. My jsme jen pozorovaly tuhle zvláštní choreografii – nevěřícně kroutily hlavou, ale pořád jsme si pláž i koupání užily.
Sao Jorge
Do São Jorge jsme se vydaly proto, že je to relativně blízko od Santany – a my jsme si tam našly ubytování. Upřímně, čekaly jsme spíš praktické místo na přespání, rozhodně ne žádnou parádu. O tom, že tam „chcíp pes“, jsme tehdy ještě netušily. Ale nakonec? Nakonec jsme to vyhodnotily jako skvělou volbu. Klid, příroda, výhledy, lidu prázdno, a k tomu to nejhezčí ubytování, jaké jsme si vůbec dokázaly představit. Ubytování v São Jorge nás nakonec naprosto ohromilo – krásný dům s výhledem na oceán, v rezidenci Quintas das Hortenzias, kde jsme měly klid a soukromí, přesně to, co jsme ani nevěděly, že potřebujeme. Na Bookingu jsme dokonce chytily slevu, ale jen na dvě noci.
A to je přesně ta komplikace, když člověk cestuje tak, jak jsme cestovaly my – spontánně, bez rezervací na týdny dopředu. Někdy narazíš na poklad, ale zároveň musíš počítat s tím, že ten poklad je dostupný jen na chvíli. Že v São Jorge „chcíp pes“, to je na první pohled pravda. Není tam nákupní zóna, promenáda s kavárnami ani davy turistů. Je to klidné, autentické a stylové místo, ze kterého se dá vyrazit na další levády – takové, kde se nemačkáš s proudem lidí, je to Madeira bez filtru, bez přikrášlení, a autobus jezdí dvakrát denně :-), v poledne a odpoledne.
Původní plán byl jasný – v São Jorge zůstaneme jen dvě noci, pak zpátky do Funchalu a druhý den odlet do Prahy. Mrzelo nás to. Tenhle kout Madeiry se nám líbil asi nejvíc – měl klid, duši a výhledy. Ale jak to už na téhle cestě bylo po celou dobu, dopadlo to úplně jinak.
Všechna dostupná ubytování v São Jorge byla už plná. Naplánovaly jsme si proto přesun do Funchalu odpoledním autobusem… jenže v tu chvíli se objevil místní farmář, kterému se nás evidentně zželelo a taky nás už znal od vidění a my jeho. A tak nás nechal přespat u sebe na farmě. Poskytl nám přístřeší, vzal nás na prohlídku své rozlehlé bio farmy, povídal nám o pěstování, o životě na Madeiře – a večer nám uvařil skvělou večeři z vlastních surovin. Ne, nebylo to riskantní. Bylo to milé, lidské a pro nás taky cestovatelská třešnička na dortu.
Den před odletem jsme si ještě zašly na pláž Praia do Arco de São Jorge. Byla nádherná. Tichá, klidná, doslova liduprázdná, obklopená horami. Na koupání to úplně nebylo, vlny byly silné. Ale na koukání, zevlování a loučení s Madeirou ideální. Seděly jsme tam možná dvě hodiny, jen jsme pozorovaly oceán, … a spálily se do barvy humrů.
Santana
Santana – domečky jako z pohádky
Jen kousek od São Jorge, kde jsme byly ubytované, leží Santana, městečko známé svými ikonickými trojúhelníkovými domečky s červenými střechami a rákosovými stěnami. Původně sloužily jako obydlí rybářů a zemědělců, dnes jsou jednou z nejfotografovanějších atrakcí Madeiry. Z São Jorge sem jede autobus sotva hodinu, a tak jsme dopoledne pohodlně vyrazily. Měly jsme štěstí – při našem příjezdu bylo v Santaně překvapivě málo turistů. Domečky jsme si prohlédly v klidu a v každém z nich objevily malou tematickou výstavu, často doplněnou o prodej místního vína, suvenýrů nebo tradičních sladkostí.
Do Rocha do Navio jsme se dostaly úplnou náhodou. Po prohlídce tradičních rybářských domků jsme si daly pauzu na polívku – seděly jsme v klidu, nikam nespěchaly, protože autobus zpět jel až odpoledne. A pak si Dáša všimla ukazatele s nápisem Rocha do Navio. „Co to je?“ zeptala se. Mrkly jsme na Google, pár fotek, krátký popis – a bylo jasno. Zaplatily jsme a vydaly se tím směrem. A přesně tahle rozhodnutí bez rozmyslu bývají ta nejlepší – přivedla nás na místo, které by v itineráři možná zůstalo nepovšimnuto.
Neplánovaně, spontánně, bez velkých příprav – právě tady vznikl videoklip k Dášině písničce Já a ty. Nebylo třeba režiséra, scénáře ani techniky.
Příběh klipu Jen my dva
Dášu znám dlouho jako zpěvačku, kterou obdivuju – a během naší výpravy s báglem, bez cestovky a s hodně volným plánem (takže žádným 
) jsem jí poznala taky jako parťačku do nepohody, která neztratí humor v žádný situaci, a jestli nám ujede autobus, no tak přijede zase jinej a zaveze nás někam jinam a ještě za lepším. S ní je každej den tak trochu mimořádná událost. A někdy jsem měla pocit, že se nám dějou až zázračný situace, který ona prostě přitahuje, nebo je sama vytváří? Fakt nevím
Chtěly jsme se jen tak projít po Santaně, až nakonec jsme skončily na nádherný vyhlídce Rocha do Navio. Divoký moře, krásný výhled, dolů vede jen lanovka. A tam, dole na kamenitý pláži, Dáša naprosto jasně věděla: “Tohle je ono.” Otočila se na mě a prej: “Juli, natoč to.” Tvrdí, že mě naučila filmovat – no… já si myslím, že jsem pořád dost marná ale že s tímhle “skillem” natočím klip?! Odbýt tenhle klip jen jedním slovem “Poslechněte si” nemůžu. Protože k němu existuje příběh. Není patetický. Je podle mě ohromně vtipný. Celá naše cesta byla doslova prořechtaná – a já s láskou říkám: Dášo, ty jsi pankáč. S tebou se běžné věci prostě nedějí. A některé zážitky z Madeiry opravdu zůstanou tam, kde se staly (a dobře tak ), ale tenhle klip rozhodně ne.
Pusťte si Jen my dva. 
Ubytování na Madeiře
Ubytování je na Madeiře dostupné ve všech možných formách. Od klasických hotelů s recepcí a personálem, přes apartmány se self check-inem, až po hostely – ty ale, jak jsme zjistily, bývají často vyprodané. Už v květnu bylo téměř nemožné sehnat místo bez předchozí rezervace.
My jsme zvolily kombinaci – jednou apartmán, jednou hotel, jindy menší rodinné ubytování a taky bio farmu. Všechno jsme řešily operativně podle situace, což fungovalo, ale s sebou to neslo i určité omezení. Někdy byl výběr úzký, jindy jsme měly štěstí na slevu a krásný výhled. Ale právě tahle improvizace dala cestě svůj rytmus – nic nebylo nalajnované, všechno se dalo měnit. Je nám jasné, že v hlavní turistické sezóně to takhle snadné nebude. To, že jsme se v květnu mohly rozhodovat ze dne na den, improvizovat a vždycky něco sehnat, byl trochu zázrak.
Jak cestovat po Madeiře
Auto – nevíme, kolik stojí pronájem, my jsme ho nevyužily
Autobus – to byla naše volba – 3 euro jedna jednohodinová cesta na hlavu
Pěšky – leda tak po městě a ve vesnici. Po silnicích se opravdu chodit nedá, je to naprosto nebezpečné, mílo místa je pro auta a autobusy, bez chodníků, podél skal
My jsme zvolily autobus, i když k cestování po Madeiře většina turistů volí auto – půjčovny jsou doslova na každém rohu a silnice vedou i do těch nejodlehlejších koutů ostrova. Auto poskytuje svobodu, kdy můžete vyrazit kamkoli a kdykoli. Ale překvapivě dobře se dá po ostrově cestovat i autobusem nebo taxíkem. Autobusy jsou rozhodně nejlevnější varianta a operuje zde několik dopravních společností, které pokrývají většinu tras. Vyznat se v jízdních řádech je oříšek, ale ta cena je bezvadná, 3 euro na hlavu na jednu jízdu. Taky jsme využily Taxi, to když jsme dojely do Sao Vicente, zjistily, že se tam nelze ubytovat a do nejbližšího hotelu, který jsme našly, jsme to měly skoro tři kilometry bez možnosti dojít jinak, než pěšky po silnici, což je na Madeiře hodně nebezpečné.
Protože jsme si nepůjčily auto a spoléhaly se výhradně na autobusy, které jezdí v omezených časech, často jsme musely improvizovat. Někdy nám autobus ujel, jindy další jel až za několik hodin – a tak jsme prostě změnily plán. A právě v tom byla ta nejlepší pointa celé naší cesty. Neměly jsme žádný pevný itinerář, byly jsme otevřené změnám a ochotné rozhodovat se podle momentální situace. Díky tomu jsme zažily spoustu nečekaného, navštívily místa, která v průvodcích nenajdete, a zjistily, že Madeira se nejlépe poznává právě tehdy, když se člověk přestane snažit mít vše pod kontrolou. Uznávám ale, že tenhle styl cestování nemusí vyhovovat každému. Někdo má rád jasný plán, přesně dané cíle a chce využít čas na maximum. A je to úplně v pořádku. My jsme si ale tuhle svobodu užily naplno – a možná právě proto nám Madeira tak přirostla k srdci.
Velká výhoda autobusu je – že se člověk nemusí stresovat s hledáním parkovacího místa, což může být ve městech nebo u turistických atrakcí někdy dost náročné. A co víc, jízda autobusem umožní poznat trochu jinou Madeiru – tu „místní“. Uslyšíte portugalštinu, uvidíte, kde a jak žijí místní lidé, a někdy se dostanete i do situací, které byste za volantem vlastního auta nezažili. Poznaly jsme, že Madeira je místo, kde není žádné volné místo nazbyt. Ostrůvek uprostřed Atlantiku je sice nádherný, ale také hornatý, strmý a prostorově velmi omezený. Silnice jsou často úzké, klikaté a vinou se mezi skalami a prudkými svahy. Představa, jak to tu vypadá v hlavní turistické sezóně, kdy si téměř každý návštěvník půjčí auto, je upřímně trochu děsivá.
Jak dobře se jí na Madeiře
Na Madeiře nám chutnalo. A hodně.
Místní kuchyně nás mile překvapila – ať už jsme zašly do bistra, kavárny nebo restaurace, jídlo bylo téměř vynikající. Všechno, co se tu zasadí do země, roste jak divé, a je to znát – čerstvé ovoce, zelenina, ryby i maso chutnaly výborně. Nejspíš i proto, že většina surovin je lokální a čerstvá. Ceny v restauracích nás taky potěšily – srovnatelné s těmi u nás, rozhodně jsme se necítily jako na předraženém ostrově. A mimochodem, při procházkách Funchalem jsme míjely několik podniků oceněných Michelinem – takže gurmánský zážitek čeká i na ty nejnáročnější. A pak jsou tu pekárny – voňavé a téměř na každém rohu.
A taky se skvěle najíte na levádě! Třeba jako my na Levádě R11 – nahoře, cestou po (jak jinak než) jediné vyznačené trase jsme objevily poklad. Zvenku to vypadalo jako úplně obyčejné bistro, které byste klidně přešli bez povšimnutí. Ale uvnitř? Gastronomické nebe! Skvělá kuchyně, příjemná obsluha a k tomu stůl s výhledem, který byste normálně hledali spíš v průvodci než na náhodné horské cestě.
Počasí na Madeiře
Počasí na Madeiře je kapitola sama pro sebe. Proměnlivé, opravdově horské. Čím výš stoupáš, tím větší je šance, že tě překvapí mlha, déšť nebo vítr – anebo všechno dohromady během deseti minut. Každý výšlap tak trochu připomíná sázku: bude nahoře něco vidět? Nebo se na vyhlídce ocitneš v bílé mlze, zatímco dole svítí slunce? Ale přesně to k Madeiře patří. Hora si dělá, co chce. A někdy i déšť, který tě chytí na levádě, přejde během pár minut a slunce pak najednou vyjde jako zjevení. Takže pláštěnky jistě s sebou:-)!
Levády
Levády na Madeiře – kdo o nich neslyšel? Jsou to skutečná architektonická mistrovská díla. Jedná se o zavlažovací kanály vybudované vysoko v horách, které odvádějí vodu z deštivého severu a horských oblastí směrem do sušších částí ostrova. Právě podél těchto kanálů vedou turistické stezky, díky nimž lze prozkoumat madeirskou přírodu – od vavřínových lesů až po dech beroucí horské hřebeny.
Levády se liší svou obtížností, délkou i typem terénu. Některé jsou nenáročné, vhodné i pro rodiny s dětmi, jiné vedou po úzkých chodnících vysoko nad údolím, kde se slabším povahám možná zatočí hlava. Většinou nejde o okruhy – trasa vás zavede k určitému cíli, odkud se vracíte stejnou cestou zpět.
Výjimkou jsou ale některé delší trasy, které na sebe navazují – například při přechodu Madeiry po dálkové trase GR (Grande Rota) lze propojit více levád a vytvořit tak vícedenní přechod napříč ostrovem. Právě tehdy člověk nejlépe pochopí, jak promyšleně byly levády vybudovány – jako zavlažovací systém, ale v současnosti i jako cesty pro turisty.
Stihly jsme dvě levády. 1) Levadu PR16 a 2) Levádu PR11
Levada PR16 – Levada Fajã do Rodrigues (také nazývaná Fajã da Ama)
- Trasa: Ze startu v Ginjas (okraj São Vicente) podél levády až k údolí Ribeira do Inferno – cca 3,9 km jedním směrem (zpáteční trasa cca 7,8 km)
- Náročnost: Střední – převážně rovinatý terén, ale nic snadného to není. Cesta trvá přibližně 3–3,5 hodiny tam a zpět, jiné zdroje uvádějí až 5–6 hodin, pokud počítáte delší přestávky a průzkum tunelů či vodopádů.
Jedním z nezapomenutelných zážitků při putování podél levád jsou tunely.
Tyhle temné, úzké chodby vytesané ve skále nejsou nic pro klaustrofobiky. Uvnitř není žádné světlo, jdete podél vodního kanálu s čelovkou na hlavě a místem se rozhodně neplýtvá. Když proti vám jde někdo s těžkým batohem, neubráníte se myšlence, jak je vůbec možné, že ještě nespadl do vody. V těchto chvílích nastupuje kreativita – a ohleduplnost. Lidé si navzájem pomáhají, jeden se přitiskne ke stěně, druhý obkročí kanál, a s trochou improvizace a úsměvu se každý nějak protáhne.
My jsme šly na téhle levádě PR 16 kilometrový tunel – tam a zpátky – a byl to zážitek, na který se nezapomíná. Mohu potvrdit, že při druhém průchodu už si člověk připadá mnohem jistější. Strach trochu ustoupí a místo něj se dostaví pocit dobrodružství. A taky úleva, když se opět vynoříte na denní světlo s vědomím, že tohle jste právě zvládli.
PR11 – Vereda dos Balcões (nebo Levada dos Balcões) je krátká, lehká a velmi oblíbená stezka, která tě provede lesem a zakončí na jednom z nejkrásnějších vyhlídkových míst Madeiry – Balcões („balkón“). Nachází se u silnice ER‑103 v Ribeiro Frio (poblíž Aquaculture Centre s pstruhy). Trasa vede podél Levada da Serra do Faial, většinou plochým, udržovaným terénem. Když jsme došly na balkón, byla mlha, takže bez výhledu:-), což ale neubralo ani za mák zážitku z téhle půvabné procházky. Opět, šly jsme takřka samotné a potkaly jen pár dalších turistů a kohouta.
Vodopády na levádách
– to je kapitola sama pro sebe. Ne že bychom prošly všechny levády, to zdaleka ne. A upřímně? Asi bychom ani nechtěly. Shodly jsme se, že chodit po levádách každý den by pro nás byla asi nuda. Ale i tak jsme poznaly něco z toho, co levády nabízí. Kromě výhledů a pro někoho i závratí i vodopády, které se nedaly obejít – musely se projít. A ano, zmokly jsme. Hodně. Ale i to k tomu patří. Můžeme teď s jistotou potvrdit, že dobré nepromokavé boty a pláštěnka nejsou žádné přehánění, ale absolutní základ.
A taky jsme stihly – tedy Dáša:-), zaběhnout do vavřínového lesa, i když to už bylo už poslední den naší cesty, povedlo se!
Madeira a její architektura
Madeira vyniká velmi promyšlenou architekturou – od tradičních domků s červenými střechami až po moderní a konceptuální stavby, které citlivě zapadají do okolní krajiny. Velmi zajímavé stavby najdete především u moře. Připomínají svým robustním provedením některé naše technické nebo industriální objekty, ale tady – na ostrově vyrostlém ze sopečných skal – mají svůj vlastní, drsný půvab. My jsme některým z nich říkaly obluda, ale jak se říká, s respektem, nám se to fakticky líbilo a včetně systému tunelů je Madeira fascinujícím příkladem toho, jak si architekti poradili s tím, že prakticky nemá pozvolný vstup do moře nebo že nelze vybudovat silnice okolo celého ostrova. Většina pobřeží je tvořena strmými útesy a skalisky, takže vše, co se buduje u vody – od promenád přes koupaliště až po přístavy – musí být chytře zasazené do terénu. A právě to fascinuje nápaditým, originálním řešením, které dělá z Madeiry nejen přírodní, ale i architektonický zážitek.
Závěr
Chápeme, proč se tolik lidí na Madeiru opakovaně vrací. Je toho tady tolik k vidění a prozkoumání, že ani týden, ani dva prostě nestačí. Madeira je naprosto unikátní – úplně jiná než klasické dovolenkové ostrovy, kde jde hlavně o koupání a pláže. Ne že by tu nebyly i krásné pláže – objevily jsme jich pár opravdu výjimečných – ale hlavní síla Madeiry je jinde. Neustále tu cítíte přítomnost přírody. Hory nad vámi mají moc. To, co včera bylo schůdné, může být po noční bouřce neprůchodné, protože cestu zavál sesuv nebo popadaly stromy. Občas se utrhne kus skály, někdy tu v horách lidé i přijdou o život. Madeira je nádherná a omamná, ale zároveň vás pořád drží v respektu a v pokoře.
