Krušné hory – další vandr do Sudet #podsirakem

Suma sumárum:
🏕Sobota celá a půlka neděle, jedna noc pod širákem
🥾Celkem 38 kilometrů
🌲Krásná příroda, zdravé lesy, spousta mechových cest
🚶‍♀️🚶‍♀️Liduprázdné putování
👍Moldava krásná
🧭Cesty skrz zaniklé vesnice – Sudety
Útrata: – jízdenky do vlaku (záleží na vlastnictví různých slev) Praha-Praha: 610 Kč; – jídlo s sebou (ořechy, sýr, celozrnný chleba, pomazánka, nějaká tyčinka – vše z naší oblíbené DM drogerie; v neděli báječná bramboračka na nádraží) – #velmi úsporné vandrování

Že naše rozhodování není o tom, zda jít či nejít, ale spíše kam a kdy jít a s jakým vybavením, je z tohoto blogu už jasné. Je únor a náš první vandr v roce 24. Původně jsme plánovaly jednodenní výlet, pak jsme se ale podivily, proč bychom neměly spát venku, nejsme snad z cukru!

Sobota:

Bereme péřové spacáky a teplé oblečení. Bágl je tím pádem sice naditější než jeho letní varianta, ale i to je trénink. A když má někdo sen jít jednou hóóódně na sever, tak právě i spaní v chladných podmínkách je nutné trénovat. Vyrážíme z Prahy fakt časně, to je vstávačka kolem půl 5 a to už je znát. Sice to můžeme ve vlaku dospat, ale nedospíme, to už víme :-), prokecáme to. Ale být ve výchozím bodě už v 9 ráno prostě chceme. A počasí slibuje slunce již od časného rána.

Do Louky u Litvínova dorazíme v naprosto euforické náladě, tak moc se na naší cestu krajinou těšíme. Plán je směr vodní nádrž Fláje a nocování na Puklé skále nad ní. A zítra odjezd vlakem z Moldavy v Krušných horách. „Hele, víš, že je Puklá skála místní přírodní hromosvod? To je docela fajn, že nemaj bejt bouřky a pršet, co?“. „No to teda!“.

Z Louky u Litvínova vyrážíme směr severovýchod na Osek. Cestou u Loučné nás k posezení a snídani vyzve sluncem zalitý (a vodou, přirozeně) lom, jezero Oprám. Jelikož jsme vyrazily opravdu brzy, ani jedna jsme se nestihly pořádně nasnídat, ve vlaku jsme snědly jen něco málo ořechů. „Tady to bude parádní, uděláme si snídaňovej piknik, ale já ještě předtím musím zkusit teplotu vody !“. (Klasika, Jitka neodolá žádné vodě po cestě ať je teplo nebo zima). „Si cvok, ale už sem si zvykla, do tohohle prostě já nejdu!:-)“

Po koupačce a snídani nás cesta vede dál přes hrad Osek, tedy spíše jeho pozůstatky a dále nádhernou sudetskou krajinou. Slunce na nás svítí, obloha je čistá skoro bez mráčku a pořád nechápeme, jaký je teplo v letošním únoru. Zlatavé louky střídají husté, jakoby šťavnaté smrkové a jedlové lesy, dubové a bukové lesy, cesty zabahněné jsou následovány cestami travou, kde zase bláto z bot setřeme. Procházíme zaniklými vesnicemi s představami o lidech, kteří jsou dávno pryč a obhlížíme chátrající domy.

Ve vodní nádrži Fláje je koupání zakázáno, protože je to rezervoár pitné vody. A ještěže tak! Je nádherná! Připomíná nám to krajinu někde v Kanadě (i když jsme tam ani jedna nebyly). „A ani nemusíme, podívej, co máme u nás, takovou krásu. Ale ještě že jsem zvládla to koupání v Oprámu ;-)“. „Jo, jinak bys vlítla do týhle vody zákaz nezákaz co?:-)“ Obcházíme nádrž po břehu, míjíme památník sv. Jana Nepomuckého, který osaměle stráží vodárenskou nádrž. Společnost mu dělají jen pozůstatky Flájského kostela a lehce zarážející pomník zaniklé vesnici Fláje – mohutný dřevěný kříž, u jehož paty je harampádí záměrně tam naaranžované: staré hrnce, rozbité nádobí a další zašlé a zrezivělé předměty domácnosti, které by člověk u pomníku nehledal. Ale vlastně to dává smysl… vzpomínka na zaniklé domovy.

Opouštíme vodní břehy, ale po pár kilometrech opět k vodě sejdeme, protože ji potřebujeme doplnit na večer, jak na pití, tak na umytí a na ranní kafe. Mapy.cz hlásí, že je po cestě studánka a je tady! Je to k ní jen malá zacházka, načepujeme ledovou vodu do všech prázdných nádob a vyrážíme zpátky na trasu směrem k Puklé skále. Už je znát, se se dny prodlužují a stmívá se později. V pohodě dorazíme do cíle ještě za světla. Chceme si rozdělat oheň, u něj klábosit a těšíme se na to. Je to pro nás nezbytná součást našich vandrů – tak trochu za odměnu skvělý závěr dne po putování. Puklá skála je tedy pěkně větrná hůrka, takže rozdělat oheň v již existujícím a jistě hojně využívaném ohništi, neboť místo s výhledem na Flájskou nádrž je nádherné, není hned. Ale trpělivě přikládáme a pomáháme větru oheň rozdmýchat. Dřeva je tu kolem dost, ale výhřevné moc není. Sedíme jak nejblíž to jde u ohně, protože neustále promrzáme díky studenému větru, který na tomhle vidrholci ne a ne přestat fučet. Takže oheň by byl, ale zima je nám pořád, takže zanedlouho přichází ke slovu spacák na zádech. Spát u ohniště ale nechceme, pořád tam profukuje a není tam rovná zem. Shodneme se, že si najdeme plácek přes cestu v trávě mezi mladými stromky.

Našli jsme pěkné místečko, i když už za tmy a s čelovkami na hlavě v závětří mimo skalnatý pahorek, kde nefouká a není na nás vidět. Plachtu jen přehodíme přes sebe, pršet nemá a s čepicí na hlavě a navrstveným vším oblečením na sobě usínáme s pohledem na hvězdné nebe. Nádhera.

Neděle:

„To snad není možný, já už mám zas vyfouklou karimatku!“ Jitka má prostě na karimatky smůlu, je to už třetí, kterou zkouší a která je zase ráno splasklá. Ale od země nám zima nebyla, Jitka koupila podložku, která dostatečně izolovala naše karimatky od studené trávy. Nicméně, sotva vystrčíme nosy ze spacáku, zimu pocítíme a při pohledu na namrzlý batoh není pochyb, že bylo v noci pod nulou. „Jinovatka na báglech, to je tedy budíček. „Rychle, teplý kafe potřebujeme! A kolem šesté, kdy je ještě tma, balíme protože není důvod se válet v takový kose dál ve spacáku. Vracíme se k ohništi, vaříme naše dokonale dobrý kafe s kokosovým mlékem, odbydeme úspornou hygienu, poklidíme všechno a posilněné vyrážíme na Moldavu.

První kilometry ještě jdeme krásným lesem a vážně jsme nadšené, jak jsou krušnohorské lesy husté a zdravé a po cestě objevíme krásnou útulnu s výhledem na vodu, do které kupodivu Jitka nevlezla. V Krušných horách je útulen spousta a lze si je vyhledat na jednom přehledném seznamu krusnohorskeutulny.cz/. Opouštíme lesní cestu a najednou se ocitáme v lukách, které vedou podél státní hranice. Louky jsou tak rozlehlé, jak to jen známe z filmů natočených někde v americké prérii. Jsme v horách, ve výšce cca 750 m nm. Už je nám teplo a jsme chůzí zahřáté, takže odkládáme jednu ze dvou bund. Slunce svítí slabě, ale kdyby pralo, bylo by to jako jít zlatem. Jeden kámoš říkal, že prej na tyhle louky se jezdí dělat snow-kitting. Samozřejmě, když je sníh :-). „Ještěže není, je tu liduprázdno, krajinu máme jen pro sebe.“
Moldava je shluk více vesniček, někde již zaniklých, vidíme po cestě sem tam opravené i nové domy, které střídají pohledy na chátrající ubytovny pro hutníky. Za kopcem se ve stráni před námi vyloupne kostelík jak z pohádky. Je to nádherný kraj.

K nádraží přicházíme s bezmála hodinovou rezervou a moc si přejeme, aby hospoda u Hanky, která se nám objevila na mapy.cz, byla otevřená. Nebyla, ale ukecáme milou paní servírku, aby nás vpustila ještě před otevíračkou a dokonce si pochutnáme i na polívce. Blaženě hltáme teplou bramboračku. „Je vynikající!“ Ono vlastně při takových cestách, kdy člověk i trochu strádá, jsou pak veškeré v podstatě obyčejné prožitky jako jíst teplou polívku a ne z pytlíku povýšeny na nevýslovnou slast. Že ubylo hospod a bister a restaurací, kde bychom si mohly po cestě dát něco k jídlu nebo k pití jsme si všimly už dávno. Nakonec i tady v Moldavě je tohle jediné místo, kde si můžeme sednout a najíst se. Pokecáme v hospodě ještě s dvěma štamgasty, jsou prý místní, v Moldavě žije málo obyvatel, kraj je to ale krásný a oni by za nic na světe odtud nešli pryč.

Fotíme si ještě na památku krásnou a velikou, byť bohužel značně chátrající nádražní budovu. Ve vlaku přes Ústí zpět do Prahy už plánujeme další výlet do Sudet a těšíme se, protože je v nich co objevovat a jsou bez turistů, kteří si oblíbili Krkonoše a teď už i Šumavu v takové míře, že by si to tam jeden spletl často s Václavákem, bohužel.