Vandr do Lužických hor – #podsirakem
Suma sumárum
🥾Téměř 54 km, přesně 53,4
🌞Luxusní počasí
🤨Jedna propíchnutá karimatka (nafukovací, a už druhá, Jitka má zatím černého Petra)
👌Dvě noci pod širákem
Září 2023
Den první (Jitka, Julie, Bára)
Předpověď je velmi slibná, teplo nejen přes den, ale i v noci. Na půlku září solidní. Čekají nás dvě noci po širákem a poznávání Lužických hor. Těšíme se na poznávání sudetské krajiny, o které tušíme, že je mimořádná, českého „stonehange“ a Zámku Lemberk. Cesta z Prahy je kombinace autobusu a vlaku. Vyjíždíme autobusem ze Střížkova, kde máme odpoledne po práci sraz. V České lípě přesedáme na vlak a jedeme směr Nová Huť v Lužických horách, startovacího místa tohohle vandru. Ovšem zakecáme se tak, že pan průvodčí náhle zjišťuje kamže to vlastně jedeme. „No jo, dámy, ale už jsme v Jedlové!“ Vylítneme z vlaku do odpoledním sluncem zalitého nádraží v Jedlové a nezbývá nám nic jiného než využít místní nádražky s venkovním posezením a naplánovat kudy dál. „Klasika co?“. „Jo, my to máme dycky dobrodružný!“
Posilněné kávou se vydáváme trasou původně plánovaným směrem a konečně jsme v přírodě a kocháme se krásou Lužických hor. Dva dny před námi a zásoba jídla a pití dostatečná. Všechny přírodní památky a rozhledny a zámky a rybníky a magická místa nás teprve čekají. Dneska odpoledne nám čas dovolí, i když je stále docela dlouho vidět, vejít do lesa a vzdálit se nejbližšímu městu natolik, abychom nepotkaly ani živáčka. Stačí nám ujít pár set metrů v lese abychom se naladily na „tady a teď“, necháváme na sebe působit přírodu, a těch několik kilometrů do setmění nám bude stačit na to, abychom dostaly večer zdravý hlad a dobře se nám spalo. Skvělé místo na přespání si najdeme na kopci Kopřivnice (638 m.n.m.). Je to nádherný plácek na vrcholu s výhledem do všech stran. „To bude krásnej východ slunce!“ „To teda jo.“
I když jsme na hoře a nechráněné stromy, ani trochu vítr nefouká, je teplo a máme dost času a světla na přípravu spaní a večeře v trávě, lesní trávě, abychom byly přesné. Opravdu jsme nepotkaly jediného člověka po cestě a už brzy v lese nám začal vypadávat signál. Teď, kdy už jsme zakotvily, nemáme signál žádný. Takže první poznání je, že v Sudetech je nedostatečný signál a další poznání, vlastně uvědomění si toho, jak osvobozující to je nebýt online. Prostě děj se co děj a my se spolu nenudíme, jakmile postavíme stanoviště, už pusu nezavřeme. Ale taky spolu umíme mlčet.
Den druhý
Po probuzení a pokochání se krásným výhledem na východ slunce si připravujeme snídani. Už od naší cesty do Santiaga a pak do Fisterry v létě je Jitka neoficiální kafe – baristkou. Sušené kokosové mléko se osvědčilo, malý vařič s váhou deset deka také a tak na žádném vandru v báglu Jitky nechybí. Vody máme s sebou akorát na umytí obličeje a přípravy ne jednoho, ale rovnou dvou hrnků kávy pro Julii a Jitku. A Bára, ta si jede ve svém oblíbeném čaji. A další položkou na snídani je instantní kaše. Tyčinky máme každá po kapsách taky, takže hlad nehrozí. Budíme se v šest a snídáme před sedmou, takže trochu chladno je, ale podle předpovědi víme, že nás přes den čeká zase sluníčko a teplíčko.
Vydáváme se směrem ke kopci Luž, kde je hezká rozhledna a protože je brzy po ránu, po dojití jsme tu samy. Je krásně slunečno, ani mikinu už nepotřebujeme, no, čepici ale uneseme, asi že tady lehce fičí ranní chladný vítr. Pokračujeme dál, sestupujeme dolů, a jak se blížíme k německým hranicím, už potkáváme lidí trochu víc. Pořád je počítáme na jednotky, samé turisty, víc německé než české, a taky zaznamenáváme, kolik je už dopoledne otevřených hospůdek a penzionů na německé straně. Jsme zvyklé, že v česku často nepotkáme otevřenou hospodu ani bistro ani krámek celý den. Když se nám chce, posedíme, když se nám chce, jdeme, je to svoboda tohle chození a je to legrace a je to aktivní pohyb a v přírodě, která, jak víme, léčí. Prý už dvě hodiny v lese zvýší imunitu o třicet procent.
Jdeme podél hranice a takový předčasný oběd si dáme v trávě u malebného rybníčka. Počasí je doslova na opalování. Vytáhneme i plachtu na dosušení, která byla ještě vlhká od ranní rosy.
Skrz lesy a louky, jednou jo a jednou ne po značených turistických cestách, ale za nosem podle mapy.cz dojdeme do Lvové. Nevěděli jsme, jak malebná je tady krajina, a kolem Lvové jsou rybníky a sádky na ryby a i my jsme neodolaly kapřím hranolkům. To už je vlastně naše večeře, v nohách máme dost přes dvacet kilometrů a spaní jsme si naplánovaly v okolí zámku Lemberk. Ještě než se setmí potřebujeme objevit místo, kde se všechny tři shodneme že „jo, tady je to vono.“ Pán v restauraci nás upozorňuje, že na zámku straší. Jistě, ono všude straší a každé místo je nejen tady v Sudetech, ale v celé České republice opředeno příběhy a má svojí zajímavou historii. Tohle nás baví, objevovat nová místa a především poznávat tu krásu naší země. Příběhy a legendy my vůbec nepodceňujeme a přistupujeme k tomu s respektem.
Zámek Lemberk
zdroj: zamek-lemberk.cz
Předchůdcem dnešního raně barokního zámku byl středověký hrad, založený v polovině 13. století Havlem z rodu Markvarticů. Havel z Lemberka působil na dvoře krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II. Jeho manželka Zdislava z Lemberka pocházela z Křižanova na Moravě a do širšího podvědomí veřejnosti se dostala v roce 1995, kdy byla prohlášena Svatým otcem Janem Pavlem II. za svatou.
Po výborné polívce a kapřích hranolkách vyrazíme k zámku, ke kterému nám zbývají ještě asi dva kilometry. Klasicky k němu vede cesta do kopce, a protože se začíná už smrákat, Bára nasazuje velmi rychlé tempo, protože nesnáší chození za tmy. Podzámčí je půvabné! Míjíme staré chalupy a roubenky a míjíme i zámek a pokračujeme lipovou alejí. Míjíme faru, poslední po cestě budovu a nevíme, zda je to síla podvědomí, ale cítíme najednou veliké teplo a jinou atmosféru, i když za stromořadím je krajina otevřená a rozprostírají se za lípami jen pole. Na konci lipové aleje je malý kousek lesíka, který, když podejdeme, najdeme pod ním hezký plácek. „Jo, to je vono“, shodneme se všechny tři a už za šera si připravujeme spaní. Upevnit plachtu, nafouknout karimatky, vybalit si spacáky stihneme ještě bez čelovky na hlavě, tma ale padne rychle a už se pohybujeme jako tři světlušky.
Den třetí
Do Prahy dorazíme až v sedm večer a hodně toho ještě stihneme dneska v neděli nachodit. Krásně jsme se vyspaly a probudil nás kolem šesté ráno štěkot srnců. Julie myslela, že to štěkají psy, Jitka s Bárou jí ujistily, že to jsou srnci.
Cíl máme jasně daný, Zdislava, odkud nám pojede vlak. Mezitím ale stihneme dnes vidět spoustu zajímavostí. Na vlak ještě cesty kus a přes louky pokračujeme k českému „stonehenge“. Mapy.cz říkají „kamenný kruh Bezčasí“ a jsou kousek od zámku Lemberk, u kterého jsme přespaly. Další magické místo a takových je naše republika a krásná česká země plná. Určitě by to bylo jiné prožívání, kdybychom sem šly za tmy, teď za denního světla jsme měly zase aspoň hezký výhled na celý tento mimořádný přírodní úkaz. A opravdu přírodní? Nebo sem kameny někdo takhle naaranžoval? Každopádně ve dne se nebojíme, šlapeme po lístkách z růže poházených po cestě, zřejmě se zde nedávno odehrál nějaký rituál. Kameny si všechny tři obejmeme. Jsou schované mezi stromy v malém ďolíčku, a kdybychom nevěděly, že tu jsou, sotva bychom je jen tak náhodou našly. Jak si čteme na googlu, je to místo oblíbené a vyhledávané.
zdroj: google a wikipedia a spiritualni-diagnostika.cz
Kamenný kruh se nachází kousek nad zámkem Lemberk u Jablonného v Podještědí v Libereckém kraji. Jedná se novodobý kromlech. Samotné místo je vytvářeno kamenným kruhem z čedičových sloupů, trochu schovaných pod cestou. Kamenný kruh léčí nervové nemoci a cukrovku.
Převážně už loukami a sem tam lesní cestou pokračujeme k malým Adršpachům, což je jen naše přezdívka pro další přírodní památku, kterou navštívíme. Stále jsme samy a nevidíme živáčka. Dojdeme k Bílým kamenům u Jítravy a potkáme zde další skupinku žen. „Vy jste spaly venku?“ „Jo jo, u zámku.“
Bílé kameny u Jítravy, kterým se říká také Slonní skály, protože připomínají stádo slonů. Je to místo se zajímavou historií opět opředené příběhy o magičnosti.
Zdroj: regiony.rozhlas.cz
Můžete si zde vyzkoušet takzvanou „šumnou bránu“, tedy průduch ve skále, do kterého když promluvíte, protějšek vás na druhé straně uslyší, jako byste mluvili ze ztlumeného reproduktoru.
Říká se například, že energie, kterou zkamenělí sloni vydávají, je životadárná, a že dívka, která na nich nahá stráví noc za měsíčního úplňku, do roka a do dne otěhotní. A kromě toho se u Sloních skal údajně vyskytují i paranormální jevy. Jednou se tam prý zjevil skupince cyklistů duch dívky v bílých šatech, jindy se na obilném poli poblíž skal objevil záhadný čtyřicetimetrový piktogram.
Krátí se nám to krátí a pěkné to je. Cestou od skal už pro ti nám vykračují turisti, rodinky s dětmi především.
Tak a pomalu počítáme kilometry celkové, hodnotíme trasu, jsme plné energie ze slunce, které nám svítilo celý víkend, jsme spokojené, vymluvené, s hlavou odpočatou. Blížíme se k nádraží, které je mimořádně hezké a to už je pro nás třešnička na dortu. Jsme tu samy a protože tu není žádný kiosek, občerstvíme se piknikem, který si uspořádáme z toho, co batoh dá.
