Vandr do Rabštejna nad Střelou přes stolovou horu Vladař – #podsirakem

Suma sumárum:
🏕pátek až neděle, dvě noci pod širákem
🥾celkem cca 40 kilometrů: Rakovník – Šanov 9,8 km; Blatno u Jesenice – Vladař 19,5 km; Vladař – Rabštejn nad Střelou – Žihle 7,5 km
👍stolové hory, podzimní slunce, magie, nostalgie a setkání z dětství
🚝 jeden ujetej vlak
🏜 koupačka ve Střele

Říjnový vandr jsme nasměrovaly do Sudet. Velkým magnetem a jedním z cílů byla stolová hora Vladař, která se nachází nedaleko nejmenšího města ve střední Evropě, Rabštejna nad Střelou. Toto město samotné pro jednu z nás znamená mnoho, a druhá si chtěla připomenout svou návštěvu z dětství…“...do Rabštejna dete? a vzpomínáš jak jsme tam jeli s tátou Střelu a tam jak jsme pod hradem dávali lodě na vodu….“. „Mami, to mi bylo já nevím, deset, já si vůbec nic nepamatuju…“.
Jitka: „A právě proto mám tak silné nutkání chodit po Čechách a znovu vše poznávat. Byla jsem na všude a nikde :-)“
Julie: „V Rabštejně jsem trávila každoročně ty nejhezčí letní prázdniny až do svých šestnácti let. Bez elektriky, bez vody, v chaloupce jak strýčka Toma, pár metrů od Střely. Mě to srdce utrhne, až to tam teď po tolika letech zase uvidím.“

Den první (Jitka, Julie, Bára)

Vyrážíme v naší charito-skautské trojici směr Rakovník, kde máme naplánován přestup směr Chyše. Bohužel už před Rakovníkem nás přesazují na náhradní autobusovou dopravu a za milé péče pana průvodčího Arrivy dorážíme včas do Rakovníka. „Hele, z který koleje to jede?“. „Ze třetí. Zatím něco stojí na druhý, tak tady asi ještě není, máme čas…“ Vlak z druhé koleje se dává do pohybu a pan průvodčí volá: „Ale dámy, to byl váš spoj do Chyše! Tahle kolej zarostlá trávou se počítá taky!„

Změna je život, takže se posilněné kávou v nádražní kavárně a znavené smíchem, vydáváme po svých plánovaným směrem k hoře Vladař. Než ale doputujeme necelých 10 kilometrů k našemu prvnímu širáku u vesničky Šanov, přebrodíme se vodou na cestu, kterou potřebujeme jít a jsme v důsledku nadšené, že nám vlak ujel a vidíme a zažíváme, co jsme původně neplánovaly a zase jako vždycky jsme natěšené, plné energie a sil a zhluboka dýcháme ten čistý vzduch a vypínáme hlavu a všechno se nám zdá nádherný. Umíme se společně kochat vším. Přírodou, cestou, stromy, počasím, prostě jestli nás něco spojuje kromě chutě vandrovat a jezdit ven z města, je to pozitivní přístup ke všemu, protože ho máme k životu obecně.

S ohledem na denní světlo, které už ubývá zase o něco dřív, si hledáme dobré místo na přespání. Najdeme ho u kraje lesa lehce před soumrakem a i když v noci pršet nemá, postavíme si plachtu jako ochranu před večerní i ranní rosou. A zase bez řečí děláme co máme. Bára s Jitkou staví plachtu na kolíčky, vytvořené z ulámaných klacíků, Julie jde lámat dřevo na oheň. Je v okolí hodně soušek a suchých stromů, jen je pro ně potřeba chodit přes louku. Za chvíli je dostatečná hromada roští připravená a Bára roztápí oheň a protože tam není ohniště, obložíme prostor kameny, které hledáme v okolí. První noc je pokaždé nejlepší a nejveselejší. Koukat se do ohně a mlčet, pak zase mluvit když máme chuť a probrat všechno možný, na to jsme se ohromně těšily. Nefouká vítr, nebe je bez mraků, bude se nám spát parádně.

Den druhý (cesta na Vladař):

Ráno, při vynikající snídani v trávě dostaneme bezvadnej nápad, sehnat buřty stůj co stůj a opéct si je večer na Vladaři. Po úklidu (vždycky vozíme pytlíky na odpadky, kterých je sice malinko, ale nějaké vždy vyprodukujeme a které cestou v nejbližší popelnici vyhodíme) a zabalení všech věcí, kterých máme tak krásně málo, že nelze nic přehlédnout a proto zapomenout vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jdeme na Vladař, kde máme naplánováno druhé přespání. Sice jsme byly skeptické, jestli potkáme po cestě nějakou prodejničku, ale štěstí nám přálo a hned v Šanově, kde jsme si v krámku (byl státní svátek a bylo otevřeno! poslední dobou věc v českých vsích nevídaná, a to ani nemusí být svátek) nakoupily buřty místní výroby a těšily se, až si je večer opečeme na magickém ohni na hoře Vladař. O Vladaři jsme si četly a povídáme si cestou, že prý je stolová hora, ale především magická. „Hm, myslíte, že se tam v noci něco uděje? že pocejtíme tu magii?“ „Určitě, každej náš vandr je magickej přece:-)“

Z Šanova se vláčkem přibližujeme do vesnice Blatno a odtud již pokračujeme pěšky krásnými cestami v podzimních barvách, horou Vladař přitahovány jako magnetem. Vladař vévodí svou majestátností celému kraji. Tyčí se do výšky 693m mezi Chyší a Žluticemi a svou historií a atmosférou připomíná nejen místním, ale i poutníkům co všechno se na ní kdysi dálo, od pravěku až po husitské doby. V průběhu dne je celý den jasno, i nám přes den svítilo sluníčko, ale jak se blížíme a už je podvečer k Vladaři, začíná nám být chladno, až tak, že si pořád schováváme ruce do rukávů, protože co? Teplý rukavice nemáme, no, je pořád co zlepšovat. „Holky, učíme se, jednou se dopracujem do dokonalýho stavu, že nikdy nic nezapomene.“

Na hoře nalézáme tábořiště jak vystřižené filmů o reji čarodějnic. Lehce nám poprchává, ale naše milovaná plachta upevněná mezi dva stromy všechny naše věci ochrání. Nosíme dřevo a skautka rozdělává oheň na z kamenů do pyramidy postaveném ohništi. Evidentně zde nejsme první (ani poslední) táborníci. K mírnému deštíku se kolem páté přidává i studený vítr, takže nosíme dřevo z všude okolo navršených nalámaných hromad větví co můžeme dokud vidíme. Toužíme po teple z pořádného ohně a po pracovních rukavicích. Ohně se dočkáme brzy, rukavic ne, takže si píšeme další položku do nezbytné výbavy, rukavice na dřevo. Ruce máme plné třísek a docela zebou, jak neustále lámeme holýma rukama navlhlé dřevo. Úderem sedmé ustává deštík a vítr najednou utichne jak na povel husitů. „Já to říkala, že je to tady magický...“ Přichází na řadu šanovský buřtík a Bářina skautská specialita thajský punč. „To prostě smícháš čaj, rum, marmeládu a zbytek červenýho vína“ a máš punč jak z thajský luxusní restaurace :-)).“

Den třetí (Rabštejn nad Střelou)

Nejenom večer, ale i svítání je na Vladaři magické. Vykukujeme ze spacáků z pod plachty a pozorujeme, jak vycházející slunce prosvětluje okolní stromy v podzimních odstínech. Nádherné! Nádherné svítání. Místo spacáků nás již zahřívá ranní čaj, káva a snídaně připravená na mini vařiči „lavička“ poháněný pepem. Oheň už nerozjíždíme, protože chceme zanedlouho slézt z hory a vyrazit směr další cíl, město Rabštejn nad Střelou.

Z Vladaře scházíme do malebné krajiny pod horou, jdeme přes Vladařice, které ještě spí, a dál přes Kolešov a blátivou polní cestou do Močidlece a dále do Rabštejna. Scházíme z kopce do města, procházíme kolem Rabštejnského zámku, kde dříve pobýval Svaz spisovatelů, teď má soukromé vlastníky a dobré, pěkně se o zámek starají. Na náměstíčku nemineme malý stánek s občerstvením, ale nadšeně se u něho zastavíme. Je zde milá paní, která nám nabízí nejen místní historky, ale i svařené víno a bezkonkurenční koláčky. Ještě nejsme úplně prohřáté a svařák přijde vhod. Majitel restaurace, která je již po sezónní uzavírce, nás nechá načepovat vodu do lahví a my pokračujeme pod vedením Julie městem, která jej zná jako žádná z nás. Ještě jsme z města ani pořádně nevypadly a Střela Jitku s Bárou zlákala podruhé. (Ano, koupaly se i včera). Dojdeme od údolí až k řece a sluníčko vylezlo tak, že je nám příjemně jen v lehké mikině. Střela je studená řeka i v horkém létě, co si Julie pamatuje, a ví, že v říjnu do ní vleze jen střelenej člověk, „takže děvčata, střelený holky ve Střele jo?, komentuje další koupel Báry s Jitkou.
Bára a Jitka: „Ten prožitek stojí za to!“
Julie: „To určitě, nemusím mít všechno.“

Rabštejn je krásné malé městečko, oficiálně nejmenší ve střední Evropě, a obyvatel ještě ubylo oproti době, kdy tam jezdila Julie na prázdniny, je jich asi dvacet, říkala paní v bistru. Všude okolo jsou břidlicové doly, krásné lesy, především je mimořádná řeka Střela, kterou milují vodáci, protože je divoká.
Julie: „Víte, že tady natáčel Vorel svůj film Cesta z města?„
Bára a Jitka: „Aha, no, bohužel, my už za chvíli zase zpátky do města.“
Namířeno máme do Žihle, odkud nás již vlak přenese opět do reality všedních dnů v Praze. Před odjezdem vlaku však stíháme ještě perfektní oběd a občerstvení v restauraci u Kiliána na doporučení místních z Rabštejna. Bohužel, ani tady na nádraží není žádný kiosek, hospoda nebo malý stánek otevřený, abychom si koupily aspoň teplýho buřta nebo si daly svařák.

#cestazmesta