Vandr Krušné hory – Chomutovsko #podsirakem

Suma sumárum:

Celkem 44 km

🍀Bylo parádně, v pátek večer teploučko, v sobotu všechny druhy aprílového počasí, v noci pod nulou
😎Jinak cesta z Klášterce nad Ohří krásná
🏕Jedno spaní u potoka před Louchovem, druhé u Křinovského potoka před vodní nádrží
👍Výsluní, zřícenina Hasištejn, půlka Bezručova údolí (zalité sluncem)
🌲Přes louky za nosem, prolejzačka lesem a nezmrzly jsme
😉Jen tentokrát padl Černý Petr na Julii s vyfouknutou karimatkou (díra od trnu, asi z minulého vandru)

Den první (Jitka a Julie, možná se přidá i Bára)
Do práce si v pátek bereme bágly a vyrážíme ráno z domova v oblečení do lesa. Na hlavák to máme z Charity kousek a tak je to báječné spojení pracovního a potom mimopracovního programu toho dne. „Tak co ta Bára? Dá to?“ „Nevím, jestli to nachlazení rozchodí, uvidíme.“
zpráva na WhatsApp:
🙁 Holky, já sem asi v řiti s tou virózou, dnes sem v práci málem omdlela, sem strašně slabá, jdu do postele pokud se nestane zázrak, asi nepojedu🤒

Jedeme do Krušných hor podruhé po sobě. Jsme z nich nadšené, protože lesy, louky a celkově příroda je tam nádherná, rozmanitá, je tu hodně řek a potoků, kopců samozřejmě taky.  Ne, nezacházíme plánovaně na vandrech do měst a tak neřešíme a neposuzujeme, jak hezká nebo nehezká města jsou, ale upřímně, myslíme si, že ohledně vnímání severu Čech a představ o něm panují veliké předsudky. Celkově jsou Sudety nedoceněné co do přírody, památek, historických míst a které stojí za to vidět.

Vyrážíme odpoledne vlakem Krušnohor z Prahy směr Klášterec nad Ohří. Bez přestupu, což je docela fajn, i když to nám jindy taky nevadí, ale už se těšíme na chození. Počasí nám přeje a už je taky déle vidět, takže víme, že se hezky projdeme beze spěchu kvůli tmě, která padne až po sedmé. Jdeme směrem Louchov a cesta je nádherná. Půda je dostatečně suchá, takže i když je březen, nebrodíme se bahnem ani mokrou trávou po sněhu, který tuhle zimu vlastně moc ani nebyl. Dýcháme zhluboka a už cítíme tu euforii, která se nám dostavuje pokaždé, když se rozhlížíme krajinou, nikde nevidíme na dohled žádné domy natož další poutníky, jako jsme my dvě. Jdeme svižně, přes žádné kopce a víme, že máme dost času si po cestě udělat kafe a na chvíli si vychutnat výhledy. Navíc máme hlad, takže si uděláme tradiční piknik. Ke kávě sýr, ořechy a pomazánku s chlebem.

Dojdeme a sejdeme k potoku u Louchova, už v podvečer, ale stále za světla, kde najdeme moc hezké místo na spaní. Doslova budeme spát s potokem u hlavy z jedné strany, z druhé strany s pastvinou pro krávy, která je ohrazena ohradníkem. Není tu signál, což už známe, že v Sudetech je velmi slabý a platí, že chceš-li chytnout aspoň čárku, musíš vylézt na kopec. To ovšem tady znamená vlézt buďto krávám na pastvinu nebo přebrodit potok a vylézt na stráň na druhé straně. Julie se pokusila dosáhnout na signál, přelezla ohradníky a i když stála na kopci, signál stál za starou belu. Byla už tma a s čelovkou na hlavě brázdit potok a zkoušet druhou stranu kopce nechtěla. „Dopadlo by to stejně, ani čárka.“

Den druhý (Jitka a Julie, Bára onemocněla)

Potok je bezvadný, protože se můžeme umýt večer i ráno a neplýtvat vodou, kterou si neseme v lahvích na pití i na vaření. Můžeme si tak ráno udělat druhou porci kávy. Spaní bylo bezvadné a opravdu se cítíme vyspané do růžova. Nejsme ještě zdaleka unavené, není vlastně moc po čem. To dneska nás čeká celodenní putování. Ještě ráno je pořád teplo, i v noci nebyla zima a dokonce je po ránu vylezlé sluníčko. Všechno si zabalíme, odpadky naskládáme do pytlíku a vydáme se na cestu. Nejprve kolem krav, které jsou už na pastvě a skutečně mají co žrát, protože letošní způsob zimy byl a jara je poněkud podivný a tráva je zelená a na stromech už zeleno. Zkrátka příroda je naplno probuzená.

Protože nechodíme programově po turistických značkách a díky mapy.cz můžeme chodit za nosem, znamená to někdy přelézat ohradníky a jindy je zase podlézat. Stejně jako přelézat pokácené stromy přes cestu, která vlastně není cestou a my se kvůli tomu nemůžeme nijak rozčilovat, naopak, dost se u toho pobavíme, protože balancovat přes překážky na cestě s báglem na zádech obsahující výbavu na dvoudenní vandr není zase tak jednoduchý. Zase jsme totiž zapomněly hůlky a v takových situacích, jako je třeba i brodění přes řeku, by se zatraceně šikly. Kocháme se lesy, které jsou smíšené, procházíme doslova březovými háji, potom zase bukovými a léčíme si oči, protože nečumíme do počítačů ani do mobilů a příroda už teď v březnu hraje všemi barvami. A jestli nás na tomhle vandru něco baví, jsou to potoky a řeky, kterými je tahle naše trasa doslova prošpikovaná. Nádhera.

„To je aprílový počasí co?!“ „To teda, to snad není možný, no, sme v horách, ale tohle teda je fakt apríl!“. Během dopoledne zažijeme snad všechny možné tváře počasí. Chvilku déšť, potom vítr, až se stromy ohýbají, trochu sněhu, který sice hned roztaje, než dopadne na zem, pak zase sluníčko a opět zima, kdy vytahujeme rukavice, protože nám opravdu mrznou ruce. Když už projdeme malou vesnicí, žije to tam přesně podle rčení, že tady chcípnul pes. Dneska si tedy užíváme výšlapy a všechny cesty vedou do kopce a zase do kopce.

Chceme dojít na Hasištejn, zříceninu, která je na kopci, ale zase si hledáme jinou trasu, i když třeba i delší, protože se vyhýbáme silnici. Cesta je to moc hezká celou dobu, jenom musíme přebrodit Prunéřovský potok, který je ledový, a bez opor o klacky v ruce bychom to sotva zvládly. No, tak chybí nám prostě ty hůlky. Nakonec na Hasištejn dojdeme pěkně oklikou, protože si vyhledáme nejbližší vidličku a nůž na mapě a ukáže nám to Místo, vzdálené asi dva kilometry. Příslib, že si můžeme dát polívku je bezvadný, takže dojdeme do Místa, kde je k našemu údivu velmi hezký hotel Pytloun, kde mají vynikající čočkovou polévku. Každá sníme dvě mezitím, co venku stihlo krátce zapršet, vylézt sluníčko, zase zapršet a zase vylézt sluníčko. Kousek od hotelu je zřícenina hradu, který je sice zavřený, ale došly jsme k němu a viděly Hasištejn.

„Prosím tě řekni mi, kdy už to skončí a budeme nahoře.“ „Nevim, nemám signal, nejdou mi načíst mapy, necháme se překvapit.“ Docházíme do Výsluní, které nás ohromí velikým kostelem, a vůbec svojí velikostí. Je to město ve výšce 783 metrů a docela jsme si k němu vyšláply. Zase máme pocit, že tady chcípnul pes, a vydáme se po silnici, které se nelze tak úplně teď vyhnout, k Vejprtům.

Pokračujeme směrem Vejprty, kde si plánujeme najít v okolí vhodné místo na spaní. Současně se přibližujeme k Chomutovu, odkud nám druhý den pojede vlak do Prahy. Jdeme podél Křinovského potoka lesní cestou, která vede nad potokem, a míjíme hezké místo na spaní, útulnu, která je na břehu malé vodní nádrže a je u ní i ohniště. Jenže, je moc na ráně a to nám není příjemné. A tak zacházíme do lesa, kdy po nějakém tom kilometru sejdeme dolů k potoku a nacházíme tak hezké místo, že hezčí být nemůže. Je nám přáno i tentokrát, potok nám bude zurčit doslova celou noc do uší. Cítíme se tu bezpečně a jediní, kdo nás mohou vidět a vnímat, jsou zvířata. A těch se nebojíme.

Den třetí

Máme dost času posnídat, zabalit se, a dojít pár kilometrů už pomalu ale jistě jen z kopce, jak klesáme z hor, k Bezručově údolí. Je to krásná upravená cesta, teď dopoledne v neděli potkáváme jen několik málo běžců a před Chomutovem v parku lidi s kočárkem. Dojdeme pořád ještě hezkou přírodou do Chomutova a po modré značce až na nádraží.