Julské Alpy přes víkend, květen 2026: Když zima ještě neřekla poslední slovo

Dají se Julské Alpy zvládnout za prodloužený víkend? Překvapivě ano. Za čtyři dny lze vlakem dojet do Slovinska, stihnout dva pořádné trekové dny, nachodit bezmála 80 kilometrů někde mezi rozkvetlými loukami, metrovými zbytky sněhu a nekonečnou zásobou tuňákových konzerv a ověřit si, že člověk na podobné dobrodružství nepotřebuje ani auto, ani týden dovolené.

První den – cesta vlakem. Na Julských Alpách je možná nejlepší to, jak snadno se do nich člověk dostane. V Praze nastoupíte do vlaku a přibližně za deset hodin vystoupíte ve Slovinsku. Žádné letištní kontroly, žádné přesuny na autobusy, žádné dlouhé čekání. Jen pohodlná cesta, během které se můžete vyspat, přečíst kus knížky nebo pozorovat, jak se za okny mění krajina. Na víkendový trek ideální začátek.

Ubytovaly jsme se v Rateče, kousek od Kranjské Gory a Podkorenu s přímým výhledem na pohoří Planica přímo z apartmánu.

Druhý den.
Druhý den jsme vyrazily na okruh dlouhý téměř 30 km (29,8 km, 8 h 26 min) z Kranjské Gory kolem masivu Prisojnik. Přes horská sedla jsme se následně vracely údolím kolem Podkorenu zpět do Rateče.

Triglavský národní park je jediným národním parkem ve Slovinsku a zabírá podstatnou část Julských Alp. Na rozdíl od mnoha jiných evropských parků tu člověk nemá pocit, že je v turistickém skanzenu.

Měly jsme štěstí na počasí. Slunce svítilo od rána, nefoukal vítr a viditelnost byla skvělá.

V údolích mezitím propuklo jaro naplno. Lesy pokrývaly rozlehlé koberce čemeřice bílé a horské chaty už otevíraly sezonu.

A pak už jen do kopce. Místy jsme se doslova drápaly vzhůru. Tempo kilometr za hodinu není výjimkou. Ve vyšších partiích leží souvislá vrstva sněhu a místy ho je klidně i metr. Nesmeky by se určitě hodily, ale nakonec jsme jejich absenci zvládly. Největší komplikací bylo občasné zapadnutí nohy hluboko do sněhu, které nás spíš pobaví než zásadně zdrží. Horší bylo rozhodnout, kde to ještě dává smysl a kde už člověk začíná vymýšlet blbosti. Původně jsme pokukovaly i po výstupu na Mangart. Jenže sněhu je příliš a v některých úsecích by už šlo spíš o risk než o turistiku. Hory nikam neutečou, říkáme si a Mangart si necháme na příště.

Slovinština nás baví od prvního dne. Stačí sledovat cedule na chatách a člověk rychle pochopí, že otevřeno je odprto a zavřeno zaprto. Jednoduché a praktické. Stejně jako místní kuchyně. Po celém dni na horách člověk neřeší gastronomické trendy a je vděčný za každé poctivé jídlo. Mezi speciality, které jsme ochutnaly, patří i pečivo zvláštního tvaru plněné slaným sýrem.

Julské Alpy jsou domovem kamzíků a kozorohů a jednoho z nich jsme zahlédly hned druhý den. Proběhl jen pár metrů od nás. Než jsme ale stihly vytáhnout mobil, zmizel.

Třetí den se vydáváme na skok do Itálie, konkrétně do Tarvisia. Slovní spojení „na skok“ je ovšem potřeba brát s rezervou. Ve výsledku z toho bylo necelých čtyřicet kilometrů po vlastních. Slunce svítilo od rána do večera a cesta ubíhala příjemně, i když jsme se záměrně vyhýbaly trase Svatojakubské cesty. V místních podmínkách z ní totiž vznikla spíše cyklostezka než poutní cesta a přiznejme si, dlouhé rovné úseky po asfaltu nebývají pro pěší zrovna vrcholem dobrodružství.

Cestou jsme se zastavily u Horního Belopešského jezera (Lago Superiore di Fusine), odkud jsou známé pohledy na masiv Mangartu. Když jsme sem dorazily, bylo jasné, proč je to jedno z nejfotografovanějších míst v okolí.

O Tarvisiu nám umělá inteligence před cestou prozradila, že jde o dlouhé, táhlé město. A tentokrát měla pravdu. Město se rozprostírá v údolí tak nenápadně, že člověk občas skoro zapomene, že ho ze všech stran obklopují Alpy. Na okolní vrcholy není odtud příliš vidět a chodníků také není nazbyt. Přesto má Tarvisio svou atmosféru. V zimě to tu navíc musí být ráj pro lyžaře.

Turistů bylo už na jaře dost. Především cyklistů a motorkářů. A také Čechů. Čeština se ozývala snad na každém rohu, takže jsme byly docela rády, že jsme vyrazily během prodlouženého víkendu. Jinak by tu možná bylo všechno spíš „zaprto“ než „odprto“.

V Ratečích jsme navíc narazily na akční nabídku, která se ukázala jako jeden z nejlepších nákupů celé výpravy. Za výhodnou cenu jsme pořídily zásobu tuňákových konzerv. Osm a osm kusů. Ve čtvrtek nám to přišlo jako skvělý nápad a během následujících dní jsme ocenily, jak praktická je to svačina do batohu. Jenže ani ten největší milovník tuňáka nežije věčně pouze z tuňáka ve vlastní šťávě.

Poslední večer jsme po několika dnech opustily tuňákový režim a zašly si na normální večeři. Po téměř sedmdesáti kilometrech v nohách už nám to přišlo jako rozumná investice.

Čtvrtý den nás čekal návrat. Na vlak jsme šly pěšky přes Trojmezí až do rakouského Arnoldsteinu. Dalších deset kilometrů už po předchozích dvou dnech nebylo nic, co by nás rozhodilo.

Julské Alpy nás překvapily hlavně tím, jak různorodé dokážou být během jednoho prodlouženého víkendu. Dole kvetly čemeřice, o pár set výškových metrů výš jsme se brodily sněhem. Za čtyři dny jsme prošly kus Slovinska, kousek Itálie i Rakouska. A potvrdily si, že na podobný výlet člověk nepotřebuje ani auto, ani týden dovolené.

Trasa Rateče – Planica – Tamar – Mangartská oblast – Tarvisio – Trojmezí/Rakousko.