280 kilometrů po GR11– Přes sedla, kaňony, zapomenuté vesnice i místa, kde mapy slibovaly víc, než dokázaly splnit, v červenci 2026
Když se řeknou hory, většina lidí si představí Alpy. Lanovky, ferraty, upravené stezky a často davy turistů. Pyreneje jsou jiné. Tady máte pocit, že svět ještě není úplně objevený!
Pyrenejské dobrodružství začíná. Je pátek 26. června 2026, deset hodin dopoledne, letiště Praha. Před námi šestnáct dní na cestě, batohy sbalené a v hlavě přesně ta směs očekávání a lehké nervozity, kterou mám ráda. Naším cílem je Aragonsko, kraj, který dosud neznáme. Po přistání v Barceloně nespěcháme do centra ani na pláž. Přesouváme se vlakem z letiště na stanici Sants, kde máme několik hodin času, než nám pojede vlak do Zaragozy.
Máme čas na pinknik v parku Parc de l’Estació del Nord a je zvláštní stát před sochou boha moří a dívat se na vyschlé dno. Možná je to nejvýstižnější obrázek jižní Evropy tohoto léta. Je horko k padnutí – vlna veder dopadá nejtvrději právě na Španělsko a Francii.
Screenshot
Navečer se přesouváme vlakem do Zaragozy, města, které vnímáme jako bránu do poznávání Aragonie a ve kterém jsme poprvé. A blahořečily jsme náš „hlavák“ (Hlavní nádraží v Praze), tady fronta na vlak byla solidní. Nocleh v Hotel Gran Vía, fajn cena, skvělá poloha blízko centra, pohodlná postel 😊 a vedro k zalknutí.
Den 2: Zaragoza, brána do Aragonie …a pěkně dlouhý den
Vzdálenost: cca 17 km Ráno se probouzíme v Zaragoze a před sebou máme celý den na její objevování. Už po prvních krocích jsme nadšené. V ulicích voní rozkvetlé lípy, které lemují celé ulice. Město působí živě, je čisté a na každém kroku je patrný odkaz jejího nejslavnějšího rodáka, Francisca Goyi.
Co byste při procházce Zaragozou neměli minout? Pozůstatky římského divadla, které připomínají dobu, kdy bylo město významnou součástí Římské říše
a také katedrálu La Seo. Během staletí prošla řadou proměn a na jejích zdech se potkávají románské, gotické, mudejarské i barokní prvky.
Další naše kroky vedou do paláce Aljafería. Už zvenčí je to impozantní stavba. Během staletí sloužila jako maurský palác, sídlo aragonských králů, pevnost i vojenské kasárny. Dnes zde sídlí Aragonský parlament, ale velká část areálu je přístupná veřejnosti. Okouzlí nás zahrada s pomerančovníky a historie, která tady dýchá z každého nádvoří, oblouku a zdobeného stropu.
Součástí prohlídky je také expozice věnovaná Goyovi – je umístěna ve třech patrech, z obrazů ale i zdobených stropů paláce oči přecházejí. Vstupné je 7 euro na hlavu a uvnitř je chládek – klimatizace nastavená na teplotu, která udržuje obrazy funkční, to bodne i nám, abychom si ulevily od horka venku.
Pokud bych ale měla doporučit jednu věc kromě památek, jsou to bary. Jakýkoliv bar, kolem kterého cestou projdete, v každém na vás čekají tapas, které dokazují, že Španělé berou jídlo smrtelně vážně. Malé porce, velké chutě. A člověk velmi rychle pochopí, proč tu večeře nezačíná před devátou hodinou.
Stojí za to dojít až k mostu Puente de Piedra přes řeku Ebro. Na jeho čtyřech pilířích stojí lvi, symbol Zaragozy. Odtud je také jeden z nejkrásnějších pohledů na baziliku Panny Marie na Sloupu, nejvýznamnější památku města. A ještě jedno upozornění. V Zaragoze pozor na mušle:-), ne ty na talíři, ale ty všudypřítomné mušle svatojakubské. Městem totiž prochází jedna z větví slavné poutní cesty Camino de Santiago. Když se jednou naučíte její symbol vnímat, začnete ho nacházet na zdech, chodnících i směrovkách snad na každém rohu. Zaragoza není jen městem Goyi a aragonských králů, ale také místem, kudy už po staletí procházejí poutníci na své cestě do Santiaga de Compostela.
Nasedáme na vlak a necháváme za sebou rozpálenou Zaragozu. Míříme do Canfranc Estación. Už samotný příjezd na nádraží je zážitek. Monumentální budova, která nás zaskočí – máte pocit, že jste přijeli na kulisu filmu.
Budova je dlouhá přes 240 metrů a přezdívá se jí „Titanic hor“. Když byla v roce 1928 slavnostně otevřena, patřila k největším železničním stanicím v Evropě a propojovala Francii a Španělsko přes průsmyk Somport. Dnes se část historické budovy proměnila v hotel, zatímco vedle vznikla nová železniční stanice.
Večer už ale žádné velké dobrodružství neplánujeme. Ubytování v místním albergue, rychlá večeře a zítra hory čekají:-)
Vzdálenost: 25 km Trasa měří přibližně 25 kilometrů a je krásným úvodem do přechodu Pyrenejí. Ráno vykoukneme z okna a přihodí se první sprška. „To je dobrý,“ uklidňujeme se. „Aspoň se vypršelo.“ Nevypršelo. A kdybychom chtěly dojít až do Compostely, musely bychom ujít bezmála 900 kilometrů. Jdeme po svatojakubské!
Po pár stech metrech se déšť vrací. Poctivě. Batohy dostávají pláštěnky, my nepromokavé bundy a JDEME. 🙂 Zem je tady včetně kamenů a skal tmavě hnědá až zabarvená do fialova, což na fotkách nevynikne, ale je to zvláštní vjem.
Cesta postupně stoupá, opouští údolí, míjí horské potoky a vede nás do otevřenější krajiny. Míjíme první stáda kráv, ovce, kocháme se nekonečnými výhledy a jsme ohromené. Je to jedna velká zahrada, malebná, bez lidí a na nebi už jen azúro, i když občas sprchne, už jsou to deště bez mraků. Ale hřmění byť v dáli slyšíme po celý den – a upřímně, trochu je to děsivé.
Už kolem tisíce metrů nad mořem je vidět, jaké sucho letos Pyreneje trápí. Koryta některých řek jsou téměř prázdná a krajina níže položených oblastí působí vyprahle. Tady vysoko v horách je ale vody stále dost. Z tajícího sněhu se rodí potoky, vodopády i horská jezera a díky nim je všechno neuvěřitelně zelené.
Příroda tu doslova hýří zdravím. Tráva je šťavnatá, horské louky kvetou všemi barvami a člověk má pocit, že se dívá na krajinu, která praská životem ve švech. Oči přecházejí z tolika odstínů zelené.
Takřka na minutu přesně dorazíme v sedm večer do hotýlku Familia Máxima. Netušíme přitom, že právě tady se narodil největší rodák Aragonie, jehož odkaz připomíná na každém kroku celé městečko. Sallent de Gállego je, jak jinak, malebně usazené v sevření okolních hor. Sotva vezmeme za kliku hotelových dveří, znovu se rozprší. Přímo před barem, kam nás na večeři poslal majitel hotelu, stojí socha Fermína Arrudiho. Tomu se neřeklo jinak než El Gigante de Sallent. Se svými 2,29 metru je dodnes považován za nejvyššího Aragonce v historii
Vzdálenost: 21 km Ráno opouštíme Sallent de Gállego a naposledy se loučíme s obrem Fermínem Arrudim. Pak už nasazujeme batohy a vyrážíme vzhůru do hor jak jinak, než po červené. Víme, že nás čeká: nejprve poctivé škrábání do kopce a večer zase sestup k místu, kde složíme hlavu. Dnes nás ale čeká jedna z nejnáročnějších etap celé cesty.
Trasa ze Sallentu de Gállego k Refugio de los Ibones měří kolem jednadvaceti kilometrů a vede stále výš do srdce Pyrenejí. Po jedenácti kilometrech míjíme horskou chatu Refugio de Respomuso, poslední skutečně bezpečný bod na trase. Tady se nasvačíme, doplníme vodu z jejich studánky a odtud už začíná tvrdý vysokohorský terén, kde počasí rozhoduje o všem.
Ještě před sedlem Cuello de Tebarrai nás čeká krásné jezero Ibón de Ayanet, kde v rychlosti zhltneme tuňáka z konzervy s chlebem, protože je vítr a sotva dosedneme, začne pršet
vyjdeš od Refugio de Respomuso,
míjíš Embalse de Respomuso,
pak přijde výstup kolem Ibón de Campoplano,
a těsně pod sedlem je krásný Ibón de Tebarrai (jezero Tebarrai)
nad ním je samotné sedlo Cuello de Tebarrai (cca 2 780 m).
Screenshot
Sedlo Tebarrai je opravdový zážitek. S plnou polní na zádech se nejdřív drápeme po skalách vzhůru, hůlky jsou teď k ničemu, musíme si pomáhat rukama. Na druhé straně nás čeká drsný sestup, kdy po kamenech a skalních plotnách scházíme skoro po zadku. Na mapě je tenhle přechod označený vykříčníkem, už víme proč.
Je to náročné, ale zároveň naprosto uchvacující. Kolem nás nejsou žádní lidé, potkaly jsme jen partu mlaďochů, se kterou jsme se minuly na vrcholu a jen si vyměnily směry, žádné chaty, žádné známky civilizace. Jen hory, skály, jezera a ticho.
Screenshot
Za odměnu nás čeká výhled na další krásný jezero, Ibón de Tebarrai (jezero Tebarrai)
Když si myslíme, že to nejtěžší máme za sebou, přichází další překvapení. Sníh. Jdeme sněhovými poli snad kilometr, možná i víc. Máme obrovské štěstí na počasí. Obloha je modrá a vítr téměř nefouká. Sníh není zledovatělý, ale každý krok si musíme do něho prokopávat a pořádně se zabořit. Nedokážu si představit absolvovat tenhle úsek v dešti, silném větru nebo dokonce v bouřce. To by nebyl zážitek, ale hazard.
Pořád po kamenech a výš a výš už trochu za mlhy docházíme do horské chaty, Refugia de los Ibonesde Bachimaňa. Nemáme ubytování rezervované a spoléháme, že nám dovolí postavit si stan, ale máme štěstí. Mají volná dvě lůžka na palandách, zbytek obsadila mnohačlenná parta španělských turistů. Venku je mlha a větrno. Jsme deset hodin na cestě – úplně vyždímané.
Den 5: od Refugia de los Ibones de Machimaňa do Bujaruela
Kdyby mi někdo před cestou řekl, že budu v Pyrenejích následovat staré vodovodní potrubí přimáčknuté ke skalní stěně, věřila bych:-), protože nic už mě asi nepřekvapí. Tahle „cesta podél roury“ se nakonec stala jedním z nejsilnějších zážitků celého dne. Několik desítek minut jsme postupovaly po úzké stezce vysoko nad údolím, místy pod skalními převisy a skrz krátké tunely. Nebyl to nejkrásnější úsek Pyrenejí. Byl to ale ten, při kterém jsem byla nejvíc přítomná. Jen hora, skála, potrubí a další krok.
V oblasti mezi Bachimañou a sedlem Brazato vede známá varianta trasy přezdívaná Camino de los Tubos neboli Cesta potrubím. Staré vodní potrubí se tu vine vysoko nad údolím ve výšce přibližně 2 100 až 2 300 metrů nad mořem a turisté ho využívají jako zkratku mezi horskými chatami – především tudy vede červená značka:-). Celá varianta „po potrubí“ tvoří jen několik kilometrů dlouhý úsek, ale protože je místy exponovaný, vede pod skalními převisy a skrz dva krátké tunely, působí mnohem delší a dobrodružnější. Celkový čas chůze je přibližně 60 minut.
Tenhle den se od těch předchozích liší v jedné důležité věci. Ze dne na den jsme se ocitáme v krajině, kde není kam utéct před sluncem. Cesta z Refugia de los Ibones směrem na Bujaruelo vede přes rozsáhlé vysokohorské pláně, dlouhá sedla a otevřené svahy. Žádný les, žádný stín, žádné schování pod korunami stromů. Jen nebe, kameny, tráva a nekonečný prostor kolem nás. Celé hodiny stoupáme a klesáme krajinou, která působí skoro jako horská poušť a klidně i se zbytky sněhu, pořád je horko a my se pečeme.
Do kempu dorazíme kolem sedmé večer. Fouká vítr jak blázen a náš stan nám málem odletěl, takže to nakonec vzdáváme a pronajímáme si podstatně pevnější, větší i s matracemi a za cenu skoro jako hotel – 30 eur na hlavu. Na hrdinství už není energie ani nálada. A od dnešního večera až navždy bude foukat vítr každý večer, ať jsme kde jsme. Zajímavé!
Plán byl původně na tenhle den jiný. Chtěly jsme dojít a přespat v Refugio de Góriz, které leží přímo v srdci národního parku Ordesa y Monte Perdido. Jenže realita nás rychle vrátila na zem. Chata je beznadějně plná a rezervace mizí dlouhé měsíce dopředu – jde přeci jen o nejznámější chatu v Pyrenejích. V oblasti se navíc mimo vyhrazená místa kempovat nesmí, takže improvizace nepřichází moc v úvahu, v horách nemáte možnosti volby z mnoha chat:-) a trasa ten den byla dlouhá 30 kilometrů a my už víme, že 20 kilometrů v tomhle terénu jdeme deset hodin. Dostat se kamkoliv jinam za světla a ubytovat se nelze. Chvíli nadáváme, jak se horské chaty stávají součástí organizovaných zájezdů a rezervují se dávno před začátkem sezony – a pak měníme plán.
Místo pokračování po hřebenech se po snídani vydáváme dolů do údolí směrem na Torlu a následně do Brota, dvou malebných městeček na okraji národního parku. Cesta vede lesní cestou, což nám poskytuje stín. Vymodlený!. Lesy jsou tvořeny buxusy vysokými i dost přes tři metry a i tady na cestě potkáme krávu. Nicméně je to výjimečné, krávy jsou v horách na pastvinách. Tahle byla hodná a šlo jí nadejít lesem. Cesta nás vede dál k řece, podél které dojdeme do města.
Samotná Torla má ještě před sezonou klidnou, téměř ospalou atmosféru. Je tu minimum turistů, navíc se blíží čas siesty a otevřené jsou jen kavárny a restaurace. Stihneme ale jeden obchod se suvenýry a magnety vezmeme útokem:-), taky pojíme a pokračujeme po GR 15.2 podél řeky Ara, která spojuje Broto a Torlu. Úsek mezi oběma městečky měří zhruba 4,5 až 5 km a pohodovým tempem zabere asi 1 až 1,5 hodiny. Hlavní pamětihodností Torly je podle průvodců kostel San Salvador
A pak jsou tu setkání, která člověk nečeká. Pokud si někdo myslí, že je zvláštní cestovat přes Pyreneje s Daránkem v batohu, co by asi řekl na pána, kterého jsme potkaly s Buzz rakeťákem? Opravdu – tady se odehrává Toy story:-). My a Daránek jsme najednou nevypadali ani zdaleka jako největší exoti na trase.
Podobně klidně jako Torla působí i Broto – jen pár korzujících turistů, hodně barů ještě ani nespustilo provoz a tady přespíme v hotelu s přísným panem majitelem.
Torla a Broto leží v aragonské části španělských Pyrenejí a pro většinu návštěvníků představují hlavní vstupní bránu do Národního parku Ordesa y Monte Perdido. Zatímco Torla doslova sedí pod horskými štíty a na začátku slavného údolí Ordesa, Broto o pár kilometrů dál nabízí o něco živější atmosféru, restaurace i zázemí pro cestovatele. Obě představují výchozí bod představují výchozí bod pro náročný trek nebo lehčí a jednodenní výlety do hlubokých kaňonů, horských údolí i pod majestátní vrchol Monte Perdido.
Den 7: Z Brota do nikam – Fanlo, a pak do ráje jménem Nerín
Z Brota obklopeného horami vyrážíme dál na východ směrem do Fanla. Podle map i internetu nás tam má čekat všechno, co na konci dne potřebujeme: jídlo, pití a hlavně postel.
Čeká nás přibližně dvacet kilometrů příjemnou krajinou. Velkou část cesty jdeme ve stínu, za který by člověk v pyrenejském létě dal skoro cokoli. Slunce tady je nemilosrdné a já už si odnáším následky – těžké spálení. Kdybych měla tomuhle dni dát heslo, bylo by jednoduché: Přelez, přeskoč, ale nepodlez. Po nedávných bouřkách leží přes cestu tolik popadaných stromů, že více lezeme než jdeme.
Krajina kolem nás je nádherná. Hory, lesy, ticho. Pořád nám místní tvrdí, že sezona začíná až 15. července, ale my si myslíme, že ani potom se nic nezmění, neumíme si představit, že tady budou najednou davy lidí, my za celý den nepotkáme mimo vesničky nikoho a vlastně ani ve vesnicích ne:-).
Těšíme se do Fanla, nemáme jídlo, dochází nám voda, studánky po cestě nejsou. Těšíme se na sprchu.
Když konečně dojdeme do cíle, projdeme celou vesnici a konstatujeme, že tady chcípl pes. Z toho, co slibovaly mapy, totiž není vůbec nic. Žádné ubytování. Žádný obchod. Žádný bar a ani kašna. Zajímavé. Zdá se, že z Fanla se stal jeden velký resort soukromých apartmánů. Domy jsou tu pěkné, velké, opravené nebo nové – doslova haciendy. Zřejmě sem jezdí na chatu měšťáci. Takže pyrenejská vesnice duchů.
Otevřeno má jen infocentrum s výstavou k národnímu parku, kde pracuje jediná paní. Sedí tady od devíti do dvanácti a pak od dvou do pěti odpoledne. Pro koho vlastně pracuje, nám je trochu záhadou, protože tu není kromě nás živá duše. Paní nám ochotně doplňuje vodu, ale s ubytováním poradit nedokáže. Prostě neví. A tak musíme hledat pomoc po svém.
Fanlo – prý balkon nad Pyreneji. Malá kamenná vesnice leží ve výšce okolo 1 300 metrů nad mořem na okraji údolí Vió. Není to místo, které by okouzlovalo velkými památkami nebo ruchem.
Přes plot jednoho domu voláme do pootevřených dveří. Po chvíli vyjde mladá žena, která si nás prohlíží a okamžitě pochopí, že máme nejlepší chvíle dne za sebou. Slunce pálí, z nás teče všechno, co ještě může téct a optimismus, že někde složíme hlavu se vytrácí. Sympatická slečna telefonuje a telefonuje a dá nám napít a nakonec nás nasměruje do nedalekého Nerínu. Prý tam její kamarád provozuje albergue a mají volno. Nezbývá než věřit. Do Nerínu vede cesta přes opuštěnou vesnici Buisán a cestou si opakujeme jediné: ať není Nerín stejně prázdný jako Fanlo nebo zaniklý jako Buisán.
Pokud je Torla vstupní halou do Ordesy, pak je Fanlo její zadní tajný vchod. Jen kamenná horská vesnice obklopená krajinou, tvoří jí několik domů a jedno infocentrum.
Buisán – malá horská osada nad údolím Vió v nadmořské výšce kolem 1 280 metrů. Dlouhá léta patřila mezi téměř zaniklá pyrenejská sídla. V 70. letech odsud odešli poslední obyvatelé a vesnice začala pomalu chátrat. V posledních letech se ale objevili lidé, kteří se snaží původní kamenné domy i celý charakter místa zachovat a postupně obnovovat
Po dlouhém dni konečně dojdeme do Nerínu unavené, zpocené a vyčerpané. V nohách máme už 111 kilometrů, ale zároveň víme, že jsme právě našly malý ráj uprostřed Pyrenejí – Albergue Aňislo. Mají místo na palandách!
Pyreneje byly krásné tehdy a jsou krásné i teď, když tenhle text píšu. Ve skutečnosti jsme v tu chvíli už měly za sebou sedm dní na cestě a brzy se znovu vrátily vysoko do hor. Nerín si ale zaslouží více textu. Kvůli nejhezčímu albergue na celé trase i kvůli večeři, která nám po tomhle dni připadala skoro jako hostina. Protože hlad je opravdu nejlepší kuchař.
Horská gastronomie po pyrenejsku
Po celém dni na trase chutná úplně všechno dobře. Začíná to dokonalou dýňovou polévkou, servírovanou tak, jak je na horských chatách běžné. Doprostřed stolu přistane obrovská mísa a každý si nabírá pořádnou porci. Tedy spíš dvě. V horách vědí, že jsou trekaři velmi hladoví. Jako hlavní chod se servíruje vinná klobása, ale s tou českou má společný snad jen vzhled. Je výrazně kořeněná, šťavnatá, plná masa a doplněná pečenou paprikou. A nakonec dezert. Obyčejný bílý jogurt s medem. Nic složitého, nic na efekt.
Na horských chatách, v refugiech i albergues to ostatně funguje jednoduše. Většinou existuje jedno menu. Ber, nebo nech být.
Umístění tohohle albergue ve vesnici Nerín je naprosto výjimečné. Leží nad údolím s nádherným výhledem a člověk si tu naplno uvědomí, jak odlehlé to místo je. Když jsem si ráno v šest vychutnávala východ slunce nad horami, připadala jsem si skoro na konci světa. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč se sem vydat.
Nerín – jedna z nejmalebnějších vesnic v okolí Národního parku Ordesa y Monte Perdido, kousek od Buisánu. Přestože tu dnes žije jen několik stálých obyvatel – dvacet, vesnice si uchovala svůj původní pyrenejský charakter. Leží v nadmořské výšce kolem 1 200 metrů na okraji údolí Vió a je jednou z bran do světa Ordesy. Díky své poloze nabízí výhledy na masiv Mondoto, Añisclo i vzdálenější pyrenejské hřebeny
Den 8: kaňonem Anisclo přes Buerba do kempu La Gorga
Putujeme přes národní park kaňonem Anisclo a dál zase jen přírodou která nám silně připomíná Korsiku přes městečko Buerba až do kempu La Gorga. Vedro je úmorné a místní potvrzují, že je minimálně o deset stupňů víc než obvykle touhle dobou. Sezóna ještě nejede naplno, v kempech je místa dost i pro obytky, my se pod širák plácneme snadno.
Kaňon Añisclo je součástí Národního parku Ordesa y Monte Perdido, zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Na rozdíl od slavnějšího údolí Ordesa nabízí divočejší a klidnější tvář Pyrenejí, kde řeka Bellós po tisíciletí vyhloubila do vápencového masivu dramatickou soutěsku s kolmými stěnami dosahujícími místy výšky přes tisíc metrů
Někde mezi kaňonem Añisclo, Buerbou a kempem La Gorga narazíme na místo, které nemá jméno ani ceduli. Jen průzračnou řeku, bílé oblázky a kus stínu pod stromy. Malý ráj. Zouváme boty, shazujeme batohy a vaříme oběd přímo na břehu a taky se koupeme. Tady můžeme, do plesa bychom nevlezly, ctíme pravidla! Voda je průzračná a ledová.
Do kempu přicházíme s jasnou představou, co bude zítra dál. Napojíme se zpět na GR11, vystoupáme do hor a vrátíme se k plánu, který jsme měly už od začátku. Jenže čím víc o tom přemýšlíme, tím víc si uvědomujeme, že odbočka z trasy měla svůj význam. Viděly jsme místa, která bychom jinak minuly, prošly kus Aragonska a objevily snad nejkrásnější albergue celé pouti v Nerínu. Navíc je sestup od chaty Goritz také značený vykřičníkem a sestup po skalách po zadku s plnou polní je asi kilometr dlouhý, aha!
Kemp La Gorga se nachází v Boltañe, městečku ležícím na prahu Národního parku Ordesa y Monte Perdido. Řeka Ara teče jen pár kroků od nás a v noci naštěstí padne chlad a my spíme poprvé pod širákem.
Ráno vyrážíme do Aínsa vzdáleném deset kilometrů pěšky, bez snídaně, bar v kempu je ještě zavřený a v Aínse spojíme snídani i s obědem. Nad hlavou nám přelétávají Luňáci červení, my tedy nejprve myslíme, že jsou to orli. Jsou jich tu hejna stejně jako vlaštovek. Aínsa je krásné městečko s unikátním historickým centrem až na vrcholku hor, náměstí je prý jedno z nejhezčích ve Španělsku. Je neděle a autobusy nejezdí a do Bielsy, kam se potřebujeme dostat, abychom se napojily na GR11 a mohly pokračovat do hor, je to nějakých 30 kilometrů po silnici, přírodní cesta tam nevede a je 33 stupňů. V tom parnu vylučujeme jít to pěšky a vezmeme si taxíka.
Potřebujeme se dostat do Bielsy a odtud dojít do kempu, který jsme si vyhlédly. Taxikář nám ale doporučil jiný, a sice kemp Pineta. Prý je to jedno z těch míst, kde stačí ráno vyjít ze stanu a hory máte skoro na dosah ruky. Dáme na jeho radu. V Bielsa si nakoupíme a dáme koupel u řeky.
V informačním centru v Bielse nás zaujaly sochy v tradičních pyrenejských krojích. Tohle jsou hory. Muži na hlavě často nosili šátek uvázaný tak, že jeho cípy trčely vzhůru a připomínaly rohy
Z Bielsy vyrážíme už zase pěšky do Pinety na doporučení taxikáře a cesta vede opravdu přehezkou přírodní cestou. Je to nějakých deset kilometrů a uznale jsme cestou i po příchodu do kempu ocenily, že jsme se pro Pinetu rozhodly.
Viva la camping Pineta. Monumentální stěny hor se zvedají přímo nad kempem. Moc se nám tady líbí. Kemp je prostorný, se spoustou místa pro stany, dobře vybaveným zázemím a navíc zasazený přímo do přírody. Potěšila nás i chytrá zamykací skříňka na nabíjení telefonů. Večer usínáme pod horami a ráno se budíme s výhledem, za který by leckterý hotel účtoval příplatek.
Opouštíme kemp Pineta a loučí se nám s ním těžko. Je to jedno z těch míst, kde by člověk bez problémů vydržel o pár dní déle. Ranní snídaně s výhledem na masiv Monte Perdido, káva a vrcholky hor zalité prvním sluncem. Existují rozhodně horší způsoby, jak začít den.
Předpověď hlásí jasno a vedro. Horko je znát už od rána a čeká nás poctivá porce výškových metrů, takže se od prvních kroků zase škrábeme do kopce. Míjíme vyhlídku u vodopádu, kam proudí jednodenní výletníci. Fotí si kaskády vody a my je necháváme za zády.
Na ceduli je vidět, jak ledovce ustupují a mizí. Bohužel!
Fotografie vlevo a napravo ukazují ústup ledovce v průběhu času. Ledovec byl v minulosti výrazně větší, ale během posledních desetiletí se jeho plocha i objem rychle zmenšují. Text uvádí, že: – jde o jeden z nejjižněji položených ledovců v Evropě, – úbytek ledu je velmi výrazný, – pokud bude současný trend pokračovat, může ledovec v budoucnu zcela zmizet.
Opouštíme Parzán, městečko jako vystřižené z amerického filmu – u silnice stojí motorkářský bar, z terasy je vidět na okolní vrcholky a člověk má pocit, že každou chvíli přijede parta harleyářů. Francouzská hranice je odsud doslova na dohled. Stačilo by ujít pár kilometrů, my ale zůstáváme ve Španělsku. Vyrážíme dál, jak jinak než do kopce.
Cesta je mimořádně krásná a my už jsme splavené takřka permanentně. Stačí pár set výškových metrů a trička i popruhy batohu jsou znovu durch. Vedro je obrovské a stín není žádný. Každý den je natolik nabitý zážitky, že přebíjí ten předchozí. To, co nám včera připadalo jako vrchol celého putování, dnes překonají nové výhledy, další údolí, řeka nebo horská vesnice.
Technické vodní stavby nás nepřekvapují, vídáme je v horách po cestě každý den alespoň jednu. Cestou míjíme vodní dílo Urdiceto, soustavu hráze, nádrže a horské elektrárny, která využívá vodu stékající z vysokohorských jezer. V krajině plné skal, lesů a horských luk působí překvapivě přirozeně, jako by sem patřila odjakživa. Nad elektrárnou nacházíme jednu z nejkrásnějších nádrží celé cesty – celé šestnáctidenní!!!.
Voda má neskutečnou smaragdovou barvu a je tak průzračná, že bez problémů sledujeme dno několik metrů pod hladinou – je v ní spousta malých ryb. Batohy letí do trávy a vyhlašujeme piknik. Kolem nás poletují desítky motýlů. Jsou tak plaší, sedají na nás, na naše věci, na Daránka :-).
Central Hidroeléctrica de Urdiceto a u ní malá a skvostná nádrž pod hrází leží na cestě GR11 při stoupání z Parzánu směrem ke Collado de Urdiceto. Samotná elektrárna leží přibližně v nadmořské výšce 1 700-1 800 metrů, zatímco nádrž Embalse de Urdiceto se nachází výše, zhruba ve 2 300 metrech.
Na konci dne dorazíme do Camping el Forcallo, je to malý, stylový kemp, bez signálu a s příjemně komorní atmosférou. Jen pár stanařů, několik obytných aut, ticho a teplá sprcha. Definitivně si potvrzujeme, že v této části Pyrenejí nemá v létě příliš smysl dělat si rezervace kempů dlouhé týdny dopředu. Na začátku července je tu sezona teprve v plenkách a místa pro stan bývá více než dost.
Začátek trasy připomíná doslova procházku Hobitínem. Takovou malebnost člověk nevidí každý den. Lidí je opět minimum. Vlastně po cestě žádní, jen pár u chaty na začátku cesty, kde si na šedesát minut kupujeme wifi, po celém dnu a noci bez signálu chceme dát zprávu domů. cena: 2 eura za hodinu. V údolí vládne ohromující ticho, když se přiblížíme k vodopádu, přidá se k němu dunění padající vody a volání ptáků, kteří hnízdí vysoko ve skalách. Sem tam se z trávy ozve písknutí sviště a pak zase nic. Jen hory.
Celá oblast aragonských Pyrenejí je protkána různými stupni ochrany přírody a člověk má často pocit, že jde jedním obrovským přírodním parkem. Tentokrát procházíme přírodním parkem Posets-Maladeta, krajinou vysokých štítů, horských jezer, vodopádů a zelených údolí. Stanování nadivoko je zde regulované a přírodu si tu místní pečlivě chrání.
Po cestě si děláme výjimečnou zastávku na horské chatě Refugio Estos. Za poplatek tu nabízejí i wi-fi, ale tu s díky odmítáme. Na to, jak vysoko jsme v horách, nám připadá už trochu předražená – 3 euro za dvacet minut. Zato sendvič s vysokohorskou přirážkou za sedm eur si neodpustíme – máme hlad. Na druhou stranu to naprosto chápeme. Silnice sem nevede, zásobování je složité a všechno, co se na stůl dostane, sem musel někdo dopravit přes hory.
Na konci dne skládáme hlavy v parádním kempu Ixeia. Leží přímo u řeky a má přesně tu atmosféru, kterou po celodenním pochodu oceníte. Žádné davy, žádná hlučná rekreační zóna, ale komorní prostředí pod vzrostlými stromy. Večer se tu navíc nesvítí lampami, takže bez čelovky riskujete minimálně zakopnutí.
Součástí je malý bar, kde se dá posedět u piva nebo vína, a k dispozici jsou také snídaně i večeře. Navíc má ideální polohu jako výchozí bod pro návštěvu a zásobení v Benasque, kam je to odsud jen tři kilometry. Celkem máme v nohách 202 km.
10 km V kempu Ixeia zůstáváme dvě noci. Na druhý den hlásí odpolední bouřky a na celodenní trek do hor tohle nechceš. Víme, jak exponované jsou některé úseky a jak málo možností úkrytu člověk ve vysokých horách má. Ordinujeme odpočinkový den.
Vyrážíme do Benasque, moc pěkného horského města. Kamenné domy, úzké uličky, kavárny, restaurace a všude kolem kulisa pyrenejských vrcholů. Naprosto zde dominují upoutávky na nejvyšší horu – Aneto.
(Pico de Aneto) s nadmořskou výškou 3 404 m. Nachází se ve španělské Aragonii, v provincii Huesca, v přírodním parku Posets-Maladeta nedaleko Benasque.
Bouřkám stejně neutečeme. Přesně podle všech předpovědí se kolem třetí hodiny odpoledne začínají nad horami kupit mraky a za chvíli přichází déšť. V tu chvíli si znovu potvrzujeme, že rozhodnutí nevyrazit do hor bylo správné.
Den 14 a 15: údolím Benasque přes Sesué, Castejon de Sos, Seira a Campo
28 km Po dvou dnech opouštíme kemp Ixeia a sestupujeme údolím Benasque. Samozřejmě že na pyrenejská sedla, horská jezera a nekonečné výhledy nic nemá. Když sejdete z hor, všechno ostatní vám připadá tak trochu obyčejné. Jenže městečka v údolí Benasque mají vlastní kouzlo a překvapivě významné místo v historii Aragonie.
Sesué působí jako zmenšenina tradičních Pyrenejí. Kamenné domy, hospodářská stavení a louky kolem vesnice připomínají dobu, kdy bylo zemědělství a pastevectví jediným způsobem obživy. Dodnes tu žije jen něco přes stovku obyvatel a vesnice si zachovala autentický horský charakter. Ubytujeme se v kempu Camping la Borda d Arnaldet v nadmořské výšce 1000 metrů nad mořem.
Castejón de Sos býval důležitou zastávkou na cestách údolím a dnes je přirozeným centrem celé oblasti. Kromě turistů sem míří také vyznavači létání na rogalech a padácích. Když je dobré počasí, barevné padáky často krouží vysoko nad městem i nad údolím.
Seira je moc hezké město, asi největší pamětihodností je tady kostel. Bydlíme v hotýlku a čas se nám krátí. Všechny kostely tu mají malá okna a je v nich tma, to kvůli slunci, aby sem nepouštělo horko.
Campo je první městečko na naší cestě, kde už člověk opravdu cítí, že vysoké Pyreneje zůstávají za zády. Leží v údolí řeky Ésera a hory jsou tu najednou o něco vzdálenější, méně divoké a přístupnější. Je to typické aragonské horské městečko, dnes působí poklidně, moc se nám tu líbilo. Poslední noc strávíme právě tady.
5 km Poslední den – dopoledne přijíždíme ranním autobusem z Campa do Barbastra a najednou nikam nespěcháme. Máme pár hodin do dalšího spoje do Barcelony, a tak si dopřejeme kávu a pomalou procházku centrem. Je horko už teď v devět hodin dopoledne a teplota ukazuje 27 stupňů, město má úžasnou atmosféru. Úzké uličky, náměstíčka, pomalu otevírající kavárny a ten španělský pocit, že svět se netočí tak rychle, jak jsme zvyklí z domova.
Barbastro je považováno za bránu do oblasti Somontano, která je proslulá především vínem. Ve středověku bylo důležitým centrem na pomezí křesťanského a muslimského světa a dnešní katedrála Santa María stojí na místě někdejší mešity. Současná podoba chrámu pochází z 16. století a patří k nejvýznamnějším památkám celého regionu.
Jedním z nejsilnějších zážitků celé cesty nebyla sedla, výhledy ani zdolané kilometry, ale zdejší příroda. Je neuvěřitelně čistá, ryzí a působí zcela nedotčeně. Člověk má pocit, že není v Evropě, ale někde na konci světa. Kamzíci a svišti nám přebíhali přes cestu tak často, až jsme to po několika dnech začali považovat za samozřejmost. Často byli sami překvapení, že na stezce někoho potkali a do poslední chvíle nás vůbec nezaregistrovali. Je to asi nejlepší důkaz toho, jak málo lidí do některých částí Pyrenejí zavítá. Ne, Pyreneje opravdu nejsou Václavák.
Screenshot
Nad hlavami nám kroužili draví ptáci, míjely jsme jednu sviští noru za druhou a cestou se kochaly nekonečnou přehlídkou horských květin. Svahy byly místy pokryté barevnými koberci, mezi nimiž se vinuly potoky přitékající z tajícího sněhu. Každou chvíli jsme překračovaly horskou řeku, míjely vodopád nebo se zastavily u některého z průzračných jezer.
Právě tahle divokost a liduprázdnost dělá Pyreneje tak výjimečnými. Často jsme šly celý den, aniž bychom potkaly jediného člověka. A z výhledů se nám doslova motala hlava.
Voda je tu úplně všude. Horské potoky, divoké říčky, tůně, vodopády i drobné pramínky stékající ze skal. Každý den jsme některé míjely, jiné překračovaly po kamenech a několikrát jsme se musely i vyzout a brodit. Někdy voda hučela hluboko pod námi v údolí, jindy se hlasitě rozlévala do tůněk mezi kameny, které jsme míjely. Zvuk tekoucí vody nás provázel skoro každý den. A neváhaly jsme využít příležitost – voda byla ledová tak, že první krok znamenal šok a stačilo pár vteřin a únava se na chvíli rozpustila.
Pyrenejská plesa a horská jezera patří k nejkrásnějším místům, která jsme na cestě potkávaly. Voda v nich je neuvěřitelně průzračná, často až neskutečně modrá nebo tyrkysová, takže člověk vidí hluboko pod hladinu a má pocit, že se dívá do skla. Přestože v nich koupání láká skoro na každém kroku, respektovaly jsme pravidla ochrany místních ekosystémů a do ples jsme nevstupovaly. Jsou součástí velmi citlivého horského prostředí a právě díky tomu si zachovávají svou mimořádnou čistotu.
O to víc jsme si je užívaly jinak. Seděly jsme na jejich březích, pozorovaly je z okolních hřebenů, svačily s výhledem na hladinu a na chvíli jen zastavily. Některá plesa působila jako zrcadla, ve kterých se odrážely okolní štíty, jiná měla barvu tak sytou, že vypadala téměř neskutečně.
Známku za značení bych dala tak 4 z 10. Někdy jsme si připadaly, že měli správci trasy přebytek červené barvy. Značky byly doslova na každém kameni a člověk nemusel přemýšlet ani vteřinu. Jenže pak přišel úsek, kde nebylo dlouhé minuty vůbec nic. Občas rozcestník, jindy sloupek, patník, někde mohylka z kamenů, někde jen nenápadná červená tečka a někde úplné ticho po pěšině.
Sejít z trasy, zamotat se nebo si nechtěně zvolit špatný směr je překvapivě snadné. Za pěkného počasí to většinou není velký problém, ale v mlze, dešti nebo při horší viditelnosti si umím představit, že se orientace výrazně komplikuje.
Proto doporučujeme jediné: stáhnout si mapy offline a pravidelně kontrolovat svou polohu. Na signál ale rozhodně nespoléhejte. V horách jsme často neměly pokrytí celý den, někdy ani večer v místě noclehu. Můžete se ovšem spolehnout na ukazatele – značí nejen kilometry, ale i časy, kolik to reálně zabere a opravdu je to velmi přesné , zkrátka je to terén, který neočůráš. Například 10 kilometrů 4 hodiny – protože drásání:-).
Sníh. Je tady i v létě, někde jsou ho spousty a vy se brodíte sněhem, respektive, přecházíte sedla po sněhu. My jsme měly nesmeky a nepoužily je, protože byl sníh kluzký, ale ne zledovatělý. Jsou to ale vždycky místa, kde je potřeba být ostražitý.
Na druhou stranu možná právě tohle přispívá k tomu, že GR11 není přeplněná. Na začátku července 2026 jsme procházely dlouhé horské úseky úplně samy. A přiznejme si, že právě tahle divokost, určitá nejistota a pocit opravdového dobrodružství jsou jedním z důvodů, proč je GR11 tak výjimečná.
Na GR11 si všechno nesete na vlastních zádech. A velmi rychle zjistíte, že každá zbytečnost navíc vás bude doslova tížit na každém kroku. Čím lehčí batoh, tím víc si cestu užijete.
kvalitní, prošlápnuté a vyzkoušené boty s dobrou podrážkou, ideálně kotníkové pohorky
trekové hůlky, naprostá nutnost
lehký stan a spacák do chladnějších horských nocí
hotovost! Na horských chatách a v některých ubytováních často neberou karty, protože tu zkrátka nebývá signál.
čelovku
malý hrnek a ultralehkou lžíci
pláštěnku
lahve na vodu a dostatečnou zásobu na celý den
kšiltovku nebo klobouk proti slunci
telefon, nabíječku a powerbanku
a batoh s bederním pásem a objemem 38 kilo objem stačí
vařič s bombou a pár polévek či kaší do zásoby, (bombu i jídlo pořídíte až na místě)
Co se týče oblečení, platí jednoduché pravidlo: vše na střídačku a co nejméně kusů. Ponožky a spodní prádlo jsme přepíraly prakticky každý den a sušily na báglu při treku. Stačila dvě funkční tílka na chození, jedno tričko na spaní, lehké kalhoty na večer a kraťasy na den. Ty se mimochodem vyperou až po návratu domů. 😊
Lehký ručník se hodí i jako ochrana ramen nebo krku před sluncem, které bylo v Pyrenejích překvapivě nemilosrdné. Teplejší, ale lehká bunda na večer, přes den jsme se pražily ve vedru, ale po západu slunce umělo být v horách chladno.
Právě tady si člověk uvědomí, že dobré jídlo nemusí být žádná velká věda. Když je základem kvalitní surovina, stačí často jen pár ingrediencí a trochu poctivosti.
Španělská kuchyně je prostě skvělá. Tady v Aragonii má každý bar nebo bistro pult plný tapas. Stačí si vybrat, poskládat na talířek to, co vás zrovna zaujme. Na špejli olivy, vedle naložené rybičky, smažené krevety, ochucené brambory a občas i něco, co vypadá jako podivná hmota, u které raději nepátráte po původu. Možná jen někdo vzal zbytky z předchozího dne, rozmixoval je, obalil a osmažil. A víte co? Je to výtečné.
A není to samozřejmě jen o tapas. Skvělé jsou i místní bramborové koláče a ohromně dobře tu umí i pizzu. Moje srdce si získal toast s rajčaty. Nebo spíš rozmixovanými čerstvými rajčaty, kterými se opečený chléba bohatě potře. Ještě předtím ho zakápněte kvalitním olivovým olejem a přidejte špetku soli. Na každé horské chatě nebo v albergue se navečeříte i nasnídáte a kupodivu tu nemají tak omračující vysokohorské přirážky jako jinde (Česká republika nebo Švýcarsko) – například – večerní menu polévka, kuře s rýží a dezert za 20 euro a to na chatě, která se zásobuje helikoptérou. Za nás pecka!
V neposlední řadě jsou pekárny a obchody v každém městě i vesnici (no, najdou se výjimky, kde není prostě nic:-)) a lze si koupit jídlo na cestu. Což doporučujeme, po cestě v horách nanarazíte ani na studánku, natož na obchod s jídlem nebo bar!
A ještě jedna věc, kterou je třeba mít s sebou bez váhání – vařič s bombou. Plynovou bombu bez problémů koupíte až na místě a možnost kdykoli si uvařit kávu nebo aspoň zalít polévku z pytlíku je v horách k nezaplacení.
A co vlastně tapas jsou? Nejde o konkrétní jídlo, ale spíš o způsob stravování. Jsou to malé porce nejrůznějších pokrmů určené ke sdílení a postupnému ochutnávání. Slovo tapa znamená ve španělštině „poklička“ nebo „víčko“. Podle jedné z oblíbených legend se kdysi sklenice vína zakrývaly krajíčkem chleba nebo plátkem šunky, aby do nich nepadal prach či hmyz. Z této drobnosti se postupem času vyvinula jedna z nejtypičtějších součástí španělské gastronomie. Dnes jsou tapas především pozvánkou k posedávání, povídání a ochutnávání všeho, co zrovna přistálo na baru. Takže vlastně ideální jídlo pro poutníky.
A jak draho se nám ve Španělsku žilo? Upřímně, velmi rozumně. Káva běžně kolem 2 eur, sklenka vína také za 2 eura. Na horské chatě jsme si dali tříchodové menu za 20 eur a ubytování nás vyšlo zhruba na 30 eur za osobu a noc v průměru po celou dobu pobytu a to jsme střídaly horské chaty, hotely, kempy (to bylo 9 euro za hlavu a 7 euro za stan). Pro zajímavost, krabička cigaret je tu asi o 40 korun levnější než v Česku. Ne že bychom tím chtěli podporovat kouření, ale je to další střípek do obrázku místních cen. A opravdovým hitem byly tapas: v baru čtyři různé druhy za 4 eura. Když to shrneme, to v Česku projíme za daleko víc.
Daránek šel celou cestu s námi
Ušel 280 kilometrů, propotil stejné množství soli, přežil stejné slunce a byl u každého dobrodružství. Teď může pomáhat dětem, které vlastní výpravu teprve čekají.
Daránek je symbolem sbírky Daránek Charity Česká republika, která pomáhá dětem a rodinám v těžkých životních situacích. Díky podpoře dárců mohou děti zažít věci, které by pro ně jinak byly nedostupné – školní výlety, volnočasové aktivity, tábory nebo třeba první opravdové dobrodružství mimo domov. Pokud vám byl Daránek během našeho putování sympatický, můžete ho poslat na další cestu. Tentokrát ne po Pyrenejích, ale za dětmi, kterým může udělat skutečnou radost.
, zkrátka je to terén, který neočůráš. Například 10 kilometrů 4 hodiny – protože drásání:-).
